Vyvíjí se společnost, a někdy až s odstupem reaguje na technologický pokrok a kodifikuje společenské normy. Třeba pro mobilní telefony. Už se pomalu učíme, že hlasité telefonování v tramvaji nebo autobuse je vyhrazené vidlákům a opičákům, pomalu jsme se naučili vypínat mobily v divadlech a na koncertech vážné hudby, ale furt je ještě spousta oblastí, kde bonton na svou kodifikaci čeká. Já bych třeba rád, aby s mobilními telefony ruku v ruce šlo tohle pravidlo:
Fakt, že mám mobilní telefon a že ty máš moje číslo, neznamená nic jiného, než že mám telefon a ty máš moje číslo, takže mi můžeš zavolat.
Rozhodně to ale neznamená, že:
- ti telefon zvednu pokaždé
- ti telefon zvednu na nejpozději na druhé zazvonění
- ti zavolám hned zpátky, dokonce ti nemusím vůbec volat zpátky
- mám vždycky čas se s tebou bavit
- když ti típnu vyvánění, tak je to jako bych ti prásknul telefonem
- telefon mám neustále u sebe, a i kdyby – neznamená to, že jsem stále připraven mluvit s každým, kdo mi zavolá
- budu mít pokaždé chuť řešit to, co chceš zrovna řešit ty
- budu vždycky z hlavy vědět to, co chceš vědět ty
Těch devět číslic není voucher na 24/7 non stop asistenční službu a hotline!
PS: Díky za tipy @neklid.