Jsem si včera vzpomněl…
O nás se praly dvě generace: Generace metalová a Punkrocková generace.
Definice zde:
Já jsem se samozřejmě po kratším tápání zařadil do té druhé. Taky mimo jiné proto, že Brichtovi a spol trvá 48 sekund od začátku, než se vůbec dostane k tomu, co má na srdci, ale Štěpán to tam sází po osmi taktech.
No, teď si dáme střih. O mnoho let později (chtělo by se napsat „o jeden přelom tisíciletí později“) jsme diskutovali s jedním známým, který je asi o pět let starší, a který patří do pinkflojdové generace. Překvapilo mě, jak moc ho překvapilo, že poslouchám texty v písničkách. Mě na oplátku překvapilo, že on je neposlouchá, a kdyby tam zpívali „kilele baba, kilele bebe, icbína“, tak je mu to jedno, protože pro něj jsou kvality písně v tom, jestli to interpret zazpíval se správným drajvem, technicky skvěle a jestli vyzpíval všechny tóny. A tak jsme se chvíli navzájem překvapovali a nechápali. „Počkej, tobě je jako jedno, že má zpěvák rozsah jednu oktávu a deklamuje hrdelním hlasem?“ – „Naprosto. Pokud je to, co deklamuje, nějak zajímavé a koresponduje to s celkovým projevem…“
Jasně že jsem četl všechna ta moudrá pojednání o tom, jak punk přišel jako přímá reakce na překombinovaný hard rock, kde když jste si chtěli zabroukat písničku (a neřešit text), tak jste si k tomu broukli i celý symfonický orchestr… Ale člověka to zaujme, jak se to opravdu hezky takhle štěpí a jak i mnoho let poté je to natolik určující faktor, že jedni dbají na virtuozitu a technickou stránku hudby (pak je skladba dobrá), druzí spíš na obsah (já dokonce považuju kytarové sólo delší než čtyři takty za otravnou onanii…) a zajímá je, co tam v těch slovech říkají a proč.
A na počátku byla asi fakt jen prostá volba: Flojdi, nebo Pistole? (Nebo že by se v téhle volbě projevilo nějaké podvědomé směřování?)