Vrazila do mne tuhle baba s čivavou. Tedy, buďme korektní: paní ve věku pokročile penzijním.
Stál jsem na rohu, ona se otáčela na psíka, ale přesto šla dopředu, ještě kousek, ještě kousek, a málem do mne drcla. „Jéžišmarja!“ vyjekla.
„Mladá paní, opatrně s tím vlkodavem!“ povídám trochu teatrálně a směju se…
„To přeci není vlkodav,“ podivuje se.
Že jsem řekl „vlkodav“, toho si všimla…
Usmívám se, mávnu jí na pozdrav a zacházím za roh.
(Moje babička od určitého věku říkala: „Už jenom paní…“)