Sedí frau Jöckel v parlamentu za Národně-Socialistickou Stranu Německých Pracujících. Píše se rok 1970…

Absurdní?

Ano, absurdní. V Německu totiž proběhla denacifikace. Docela důkladná a německy důsledná.

Solženicyn píše: „Při německých procesech dochází leckdy k podivuhodnému jevu: obžalovaný se chytá za hlavu, odmítá další obhajobu a o nic soud už neprosí. Říká, že řada jeho zločinů, které mu připomněli a předvedli, ho naplňuje odporem…

Nacismus měl to štěstí, že byl zbraněmi poražen a pod namířenou hlavní důsledně vymýcen. Komunismus ne. Komunismus, respektive jeho realizace s názvem „socialismus“, nebyla poražena. Shnila a rozpadla se. Nikdo tam nestál a neřekl: Prohráli jste! Spáchali jste zlo! Kajte se a styďte!

Důsledky vidíme dodneška. Komunističtí prominenti i hybná síla nemá pocit, že by udělala něco špatného. Dodneška nepochopili, jen se cítí ukřivdění. Dozorci z komunistických lágrů o ničem nevědí, nic nedělali, a když už promluví, tak se špatně skrývaným resentimentem. Vždyť oni jen dělali svoji práci. Oni chránili tuhle zemi před kriminálníky, před rozvraceči… a tahle země se jim takhle odvděčila!

Furt dokola to opakují: „Byli to vězni. Seděli, takže něco provedli! Nevinným jsme nic neudělali.“

„Ty lidi porušili zákon. Chtěli zničit naši republiku!“

„Kdyby neporušili zákon, tak se k nám přeci nedostanou.“

„Nebyli političtí vězni. Ti lidé určitě ještě kradli nebo dělali něco jiného!“

V podstatě jsme v situaci, kdy bychom udělali hrdinu z lecjaké svině, jen kdyby přišla a řekla: Ano, sloužil jsem zločinnému režimu, bil jsem lidi, o kterých mi řekli, že není v zájmu společnosti, aby byli na svobodě. Nezajímalo mě to, je to moje chyba. Choval jsem se jako svině, bil jsem je, mučil a trýznil. Zasluhuju trest.

Přišel nějaký? Většina jich sedí doma, berou důchod a užírají se pocitem křivdy.