Ryt-mus!

Nevím, jak to máte vy.

Já třeba hudební sluch mám, ale nikoli absolutní. Dokážu melodii reprodukovat, ale když mi řeknete „nasaď céééé“, tak nenasadím! V orchestru poznám, že někdo zahrál falešně, ale že bych hlásil „sedmdesátý šestý takt, třetí doba, druhé housle“, tak to zase ne. Zato si nepočítám.

Ne, vážně. Zjistil jsem, že si nepočítám doby. Když jsem to zkoumal víc, tak jsem si uvědomil, že je nepočítám, že je za mne počítá podvědomě tělo. Prostě jako bych je „cítil“ – respektive hmatal, to je přesnější lokalizace – nějakými drobnými svalovými pohyby, které opakují nějaké vzorce a já díky tomu vím, která doba je a který takt a jestli jsme tuhle osmitaktovou figuru zopakovali už třikrát, nebo teprve podruhé. A nemusí jít jen o m-ca-m-ca nebo m-ca-ca, ale klidně i složitější vzorce (ostatně s Lucidem to bylo „šest taktů na pět dob, pak čtyřikrát na dvě doby, jednou na sedm a pak jedeme na čtyři a každý pátý na pět“).

Možná to je normální. Možná jsou lidé, orientovaní na melodii a harmonii, a lidé, orientovaní na rytmus. Jestli to je „známá věc“, tak teda sorry, že jsem za obviouse.

Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsem se s jedním „melodikem“ dohadovali o nějaké nesrovnalosti. „V patnáctém taktu!“ povídal on, a já netušil, který takt je patnáctý, protože nepočítám. Cítím.

A když už tu padlo to „Ryt-mus“, tak dovolte vysvětlení: To není ten od Darinky, to je ten ze začátku tohodle klipu, ano, z toho, který stál na začátku porevoluční kariéry Heleny Vondráčkové.