Zcela vážně: Máme ji doma. Dokonce hned několik. Ale když si tak probírám, jak na ně koukáme, tak to je zhruba tak, že 3 % času sledujeme to, co v televizi aktuálně běží. Tak vysoké číslo je to jen kvůli tomu, že si ve všední dny po ránu pouštím ČT24 jako budík. Akorát slyším počasí, přehled zpráv – a jdu. Zbytek času, po které jsou naše televize zapnuté, připadá na sledování filmů, nahraných pořadů a hraní her. Zkrátka televizi sleduju, kdy já chci, ne podle toho, kdy co jaký kanál vysílá. Řekl bych, že to je hodně generační záležitost.
Stejně tak je generační záležitost asi to, co sleduju u svých rodičů i u dalších rodičů. (Honza Martínek mě na to dokonce navedl, skrze historku s vlastními rodiči…) Totiž že přijdu, a je puštěná televize. Často ji ani nikdo nesleduje, jen prostě hraje. Oni se s námi baví, do toho je puštěná televize, a když je hodně patrná naše nelibost, tak vypnou zvuk. Připadá mi, jako by je pohyblivé obrázky v místnosti uklidňovaly, dávaly jim pocit bezpečí, ukotvení: ano, to je situace, kterou znáš a v níž se cítíš bezpečně. Takhle to bylo po většinu tvého života.
Vzpomeňte si, pokud jste vrstevníci, jak jste to měli vy v dětství… Předpokládám, že nějak podobně: televize šla minimálně od sedmi, někde i dřív, a rodiče na ni pak koukali do noci. Ne každý den, byly dny, kdy takříkajíc „nešlo nic zajímavého“, tak si rodiče třeba četli. Anebo když jsme se doma zapovídali… Ale obvykle to bylo tak jak jsem popsal. Televizní program, tedy „co dávají“, bylo dokonce společensky přijatelné téma k hovoru! V zásadě nebyla jiná zábava… Víte, až mi někdo zase bude říkat, jak lidi kvůli počítačům přestali chodit ven a kdesi cosi a jaká hrůza, tak mu opáčím: Na druhou stranu už nemusí sedět každý večer před televizí!
(Teda, aspoň ti v mojí sociální bublině. Věřím, že v paralelním světě té druhé půlky populace to funguje furt stejně.)
Sociologický experiment s rodiči: Zkuste jim vypnout televizi a sebrat ovladač. Pak pozorujte vzrůstající psychickou tenzi. Včas utečte do bezpečné vzdálenosti.