Jsem si párkrát všiml takového jevu. Někteří lidé mají tendenci přeceňovat hodnotu názorů cizích lidí a podceňovat schopnosti vlastních. Ať už „vlastní“ znamená rodina, firma, tým…
– „No, hele, já včera mluvil s jedním svým známým, on je grafik, a ten říkal, že bysme to měli předělat!“
– „A proč jako?“
– „No prej je tam špatně tohle, tohle a tohle…“
– „Ale to všechno má důvod, proč to takhle je. Takhle to udělal náš grafik, a všichni jsme s tím souhlasili, včetně tebe!“
– „Nojo, ale musíme to udělat jinak.“
Někdy, zřídkakdy, se stane, že je to opodstatněná kritika a dobrý nápad, ale v naprosté většině takových situací je to jen zpětná vazba od člověka, který není na věci zainteresovaný. Což by mohlo znamenat, že se dívá na celou věc jinýma očima – ale to není tak silná kvalifikace, aby se na jejím základě dělala nějaká rozhodnutí. To je nanejvýš na „díky, zamyslíme se nad tím“.
V extrémní variantě pak cokoli, co řekne někdo „zevnitř“, je bráno jako zkostnatělost, a je potřeba, aby s tím přišel někdo cizí. Pak je to skvělý nápad.
Ale pracovat v tom není moc příjemné.
PS: Jak správně podotknul na Facebooku René Volfík – „Odborník je ten, kdo přijel z jiného města!“