Desátého

se bere. Milej pane.

Jel jsem tuhle na nákup. Parkoviště plné, stěží jsem našel místo. Obchod plný. Nakoupil jsem to co vždy a s deseti rohlíkama, kyblíkem kaviáru a láhví šampaňského jsem jel k pokladnám. U každé fronta až mezi regály, tak jsem se nakonec do jedné zařadil a postupoval ke kase. U kasy byla paní, co toho měla zjevně dost, ale přesto byla slušná a ochotná. „To je hrozný… Nevadí mi, že je tu spousta lidí, ale ty uřvaný děcka…“

Povídám: „Nojo, koukám že tu máte dneska návaly… jindy touhle dobou je tu poloprázdno…“

Paní od kasy se na mne podívala zpod huňatého obočí: „Dyk se bralo, pane! Desátýho, jedenáctýho se bere!“

Zase jsem si uvědomil, že žiju v úplně jiném světě. Ve světě, kde nevím, kdy „se bere“ a kde se jezdí nakupovat tehdy, když je potřeba.

„Bere se desátýho a jedenáctýho, ale včera tu byl klid,“ pokračovala. „Všichni to nechali na dnešek, protože ode dneška máme zase nový akce!“

V mém světě lidi netuší, že „jsou akce“.

Zjevně se k životu v téhle zemi nemám co vyjadřovat, protože naprosto netuším, jak lidé žijou. Ale rozumné bude jezdit do Globusu ve středu devátého – den před akcema a den před tím, než „se bere“.