Abychom nezapomněli… Když je ta neděle, tak zvládnete i dlouhé čtení.

Obklopen velitelským sborem GPU prošel Gorkij dlouhými kroky po chodbách několika ubytoven. Všechny dveře byly dokořán, ale on skoro do žádných nevstoupil. Na ošetřovně postavili do dvou špalírů lékaře a ošetřovatelky v čistých pláštích. Gorkij jim nevěnoval vůbec pozornost a odešel. Pak ho čekisté USLONu nebojácně vezli na Sekyrku. A co by ne? V korekcích je lidí málo a hlavní věc – žádná bidýlka! Na lavicích seděli zloději (tehdy jich bylo na Solovkách už hodně) a všichni – četli noviny! Nikdo z nich se ovšem neodvážil vstát a stěžovat si, ale něco si přece jen vymysleli: drželi noviny vzhůru nohama! Gorkij přistoupil k jednomu z nich a mlčky noviny obrátil do správné polohy. Všiml si! Dovtípil se! Neopustí nás. Zastane se nás! Pak přijeli do dětské kolonie. Jak je civilizovaná! Každý má vlastni postel s matrací. Všichni jsou spokojeni.

Najednou jeden čtrnáctiletý chlapec povídá: „Poslechni, Gorkij! Všechno, co vidíš, není pravda. Chceš znát pravdu? Mám ti ji říct?“ Ano, přikývl spisovatel. Ano, on chce vědět pravdu. (Ty kluku jeden pročpak ohrožuješ právě nabytý blahobyt literárního patriarchy… palác v Moskvě, statek u Moskvy…) Bylo nařízeno, aby všichni odešli – i děti a dokonce doprovázející Gepeuáci – a chlapec půldruhé hodiny vytáhlému starci všechno vyprávěl. Gorkij vyšel z baráku a plakal. Posadili ho do kočáru a jelo se na oběd do vily velitele tábora. Děti se vhrnuly zpátky do baráku.

„Pověděls mu o komárcích?“ – „Pověděl.“ – „O bidýlkách taky?“ – „Taky!“ – „A jak shazují se schodů? O pytlech? O přenocování ve sněhu?“ Všechno, všechno, všechno pověděl ten pravdymilovný chlapec!!!

A my ani neznáme jeho jméno.

22. června, už po rozmluvě s chlapcem, Gorkij zanechal v „Pamětní knize“, zvláště pro něho pořízené, následující zápis: „Nejsem schopen vyjádřit své dojmy několika slovy. Nechci a také se stydím (!) upadnout do šablonovitých pochval podivuhodné energie lidí, kteří jsou bdělými a neúnavnými strážci revoluce a současně dovedou být nesmírně odvážnými tvůrci kultury.“ 

23. června Gorkij odjel. Sotva jeho parník vyplul, chlapce zastřelili.

—

Od té doby u nás političtí nejsou. A ani u nás být nemohou. Jacípak „političtí“, když byla nastolena všeobecná spravedlnost? V carských vězeních jsme kdysi užívali výhod politických, tím spíše jsme pochopili, že je třeba tomu udělat konec. Prostě jsme politické zrušili. Nejsou a nebudou. A ti, koho zavírají, to jsou přece kaeři, nepřátelé revoluce. Lety vyčichlo slovo revoluce, dobrá, nechť jsou to nepřátelé lidu, to zní ještě líp.

Krejčí odkládal jehlu a zapíchl ji, aby se neztratila, do novin na zdi a trefil se Kaganovičovi do oka. Zákazník to viděl. 58, 10 let (teror).

Prodavačka přijímala od expedienta zboží a zapisovala je na kusu novin, jiný papír neměla. Počet kusů mýdla se octl na čele soudruha Stalina, 58, l0 let.

Traktorista znamenské STS si vyložil kvůli teplu botu letáčkem o volebním kandidátu na poslance Nejvyššího sovětu a uklízečka se po něm sháněla (odpovídala za ty letáky), a když zjistila, kde je – KA, kontrarevoluční agitace, 10 let.

Vedoucí vesnického klubu šel se svým vrátným koupit bystu soudruha Stalina. Koupil ji. Bysta byla těžká, velká. Měli by ji dát na nosítka a nést ve dvou, ale vedoucímu to nedovoluje jeho postavení: „No nějak to pomaloučku… doneseš.“ A šel napřed. Starý vrátný dlouho nevěděl, jak na to. Když ji vezme pod paží – nestačí mu ruka. Nést před sebou? Bolí záda, táhne to dozadu. Konečně dostal nápad: sundal pásek, udělal Stalinovi smyčku kolem krku a tak ho přes rameno nesl přes vesnici. No, tady už nikdo nebude nic namítat, je to jasný případ. 58-8 teror, 10 let.

Námořník prodal Angličanovi zapalovač Kaťuša (knot v trubičce a křesadlo) jako suvenýr; za libru. Podvracení autority státu, 58, 10 let.

Pastevec ve vzteku vynadal krávě za neposlušnost – „ty kolchozní k…“ 58, trest.

Elločka Svirská zazpívala na večeru tvořivosti častušku, trošku lechtivou – to je přece přímo vzpoura! 58, 10 let.

Hluchoněmý tesař, dokonce i ten, dostává trest za kontrarevoluční agitaci! Jak to? Pokládá přeci v klubu podlahu. Z velkého sálu vynesli všechno ven, nikde není ani hřebík, ani háček. Když se dává do práce, přehodí prozatím čepici a sako přes Leninovu bystu. Někdo se tu zastaví, uviděl to. 58, 10 let.

Už po válce jsem seděl v táboře s Maximovem, byl od Vetlugy. Sloužil od začátku války v protiletecké jednotce. V zimě je shromáždil politruk, aby s nimi prodiskutoval úvodník Pravdy (16. ledna 1942: Pobijeme Němce za zimu tak, aby se na jaře nemohli zvednout!) Maximov se přihlásil ke slovu. Řekl: „To je správné! Musíme je, svoloč, hnát, dokud je sníh a vánice, dokud jsou bez válenek, třeba my někdy také máme jen boty. Na jaře to bude s jejich technikou horší…“ A politruk tleskal, jako by bylo všechno v pořádku. Ale zavolali ho do SMERŠE a přišili mu osm let – „vychvalování německé techniky“, 58. (Maximovovo vzdělání – jedna třída vesnické školy. Jeho syn, komsomolec, přijel do tábora z armády a poručil mu: „Matce nepiš, že jsi zavřený, jsi jako dosud v armádě, nechtějí tě pustit.“ Žena mu píše na „poštovní schránku“: „Vždyť už máš léta, tvoje ročníky pustili, pročpak tě drží?“ Voják z eskorty se dívá na Maximova, vždycky neoholeného, zakřiknutého a trochu nahluchlého a radí: „Napiš, že jako jsi důstojník, proto tě drží.“ Někdo se na Maximova na stavbě rozzlobil pro jeho nahluchlost a natvrdlost a vynadal mu: „Pro tebe je osmapadesátky škoda!“

Děti v kolchozním klubu dováděly, zápasily a záhy strhly ze stěny nějaký plakát. Dvě starší dostaly trest podle článku 58 (Podle Ustanovení z roku 1935 nesou děti trestní odpovědnost za všechny zločiny od věku 12 let!). Také rodičům to spočítali, že je naváděli, že je poslali.

16letý školák, Čuvaš, udělal chybu v ruštině, která není jeho mateřským jazykem, když psal heslo na nástěnku, 58, 5 let.

A v účtárně sovchozu visí heslo: „Žije se lépe, žije se radostněji“ (Stalin). A někdo připsal červenou tužkou „u“, že jako Stalinu se žije veseleji. Viníka nehledali, zavřeli celou účtárnu.

Osmapadesátku dávají samozřejmě i za vybírání peněz ve prospěch ženy uvězněného dělníka. (Jak se mohli bez dovolení opovážit!)

Gesel Bernštejn a jeho manželka Besčastnaja dostali 58-10, 5 let za… domácí spiritistickou seanci! (Vyšetřovatel naléhal: přiznej se, kdo ještě točil!)

Grigorij Jefimovič Generalov (ze Smolenské oblasti) byl obžalován takto: „Opíjel se, protože nenáviděl sovětskou vládu.“ (Zatím pil proto, že se nesnášel s manželkou) – 8 let.

Irina Tučinská (nevěsta syna Sofronického) byla zatčena, když šla z kostela (bylo naplánované uvěznění celé rodiny). Obvinili ji, že se v kostele „modlila za Stalinovu smrt“ (kdo tu modlitbu mohl slyšet?!) – teror! 25 let.

Alexandr Babič byl obžalován, že „v roce 1916 působil proti sovětskému zřízení(!!!) jako voják turecké armády“. (Ve skutečnosti byl ruským odborníkem na turecké frontě.) Protože byl ještě mimochodem obžalován z úmyslu předat v roce 1941 Němcům ledoborec Sadko (na jehož palubu vstoupil jako cestující!), zněl rozsudek: trest smrti zastřelením! Změnili jej na desítku; v táboře zemřel.

Sergej Stěpanovič Fjodorov, inženýr dělostřelec, byl obžalován ze „škůdcovského zadržování projektů mladých inženýrů“ (vždyť ti komsomolští funkcionáři neměli dost času, aby výkresy dodělali).

Člen korespondent Akademie věd Ignatovskij byl zatčen v Leningradě v roce 1940 a obžalován z toho, že byl naverbován německou rozvědkou v době, kdy v roce 1908 pracoval u Zeisse! A to s tímto podivným úkolem: v nejbližší válce (která by ji přece měla nejvíc zajímat) špionáž neprovádět, až při další! Proto věrně slouží carovi za první světové války, pak sovětské vládě, buduje jediný optický závod v zemi (GOMZ), je zvolen do Akademie věd – ale na počátku druhé světové války ho chytí, zneškodní, popraví!

Ostatně většinou nebylo fantastických obvinění třeba. Existovala prosťoučká standardní kolekce obvinění a stačilo, když vyšetřovatel vlepil jedno nebo dvě – jako známky na obálku:

– diskreditace Vůdce
– záporný poměr ke kolchozní výstavbě
– záporný poměr ke státním půjčkám (a který normální člověk by k ním měl kladný vztah!)
– záporný poměr k Stalinské ústavě
– záporný poměr k (poslednímu) opatření politiky strany
– sympatie k Trockému
– a tak dále, a tak dále

Vylepování těchto známek o různých hodnotách bylo jednotvárnou prací, k níž nebylo třeba dovednosti. Vyšetřovatel jen potřeboval novou oběť, aby neztrácel čas. Tyto oběti se získaly podle plánů operativních zmocněnců, vojenských jednotek, dopravních organizací, škol. Aby si ani operativní zmocněnci nemuseli lámat hlavu, přicházela jim velmi vhod udání.

Ve vzájemném boji na svobodě byla udání superzbraní, paprsky x: stačilo jen zamířit neviditelný paprsek na nepřítele – a padl. Neselhalo to nikdy. Pro tyto případy jsem si jména do paměti nevštěpoval, ale odvažuji si tvrdit, že jsem ve vězení slyšel hodně vyprávět o tom, jak se udání používalo v milostném soupeření: muž odklízel nežádoucího manžela, manželka likvidovala milenku nebo milenka manželku, nebo se milenka mstila milenci za to, že ho nemohla odtrhnout od manželky.

Vyšetřovatelé nejraději používali bod desátý – kontrarevoluční (přejmenována na protisovětskou) agitace. Budou-li jednou potomci číst protokoly vyšetřování a soudních řízení ze stalinských dob, budou ohromeni, jací to byli neúnavní a mazaní chlapíci, ti protisovětští agitátoři. Agitovali jehlou i roztrhanou čepicí, umytou podlahou nebo nevypraným prádlem, úsměvem nebo absencí úsměvu, nevyslovenými myšlenkami, příliš výrazným nebo příliš neproniknutelným pohledem, poznámkami v intimním deníku, milostnými psaníčky, nápisy na zádech. Agitovali na silnici, na polní cestě, u požáru, na trhu, v kuchyni, doma u čaje a v posteli do ouška. A jenom nepřemožitelná socialistická formace mohla odolat takovému náporu agitace.

Bod desátý článku 58 je dostupný všeobecně. Je dostupný přestárlým babkám i dvanáctiletým školákům. Je dostupný ženatým i svobodným, těhotným i pannám, sportovcům i mrzákům, opilcům i abstinentům, majitelům osobních aut i žebrákům. Člověk může získat bod 10 v zimě se stejným úspěchem jako v létě, ve všední den jako v neděli, brzy ráno a pozdě večer v zaměstnání i doma, na schodišti, na stanici metra, v hlubokém lese, o přestávce v divadle i při zatmění slunce.

Svou dostupností se desátému bodu mohl rovnat jen bod dvanáctý – neoznámeni: neboli „věděl – nepověděl“.

Všichni ti, jak jsme je uvedli výše, mohli tento bod za všech okolností dostat, bylo to však o to snazší, že k tomu nebylo třeba otevřít ani pusu, ani vzít pero do ruky. Tento bod trestal právě za nečinnost! A trest byl stejný: 10 let a 5 „náhubku“.

Jistěže po válce 1. bod článku 58 – „vlastizrada“ nemohl vypadat jako těžko dostupný. Měli na něj nárok nejen všichni váleční zajatci, nejen všichni okupovaní, ale dokonce i ti, co otáleli s evakuací z ohrožených míst a tím projevovali svůj úmysl zradit vlast. (Profesor matematiky Žurajevskij žádal k cestě z Leningradu tři místa v letadle: pro manželku, nemocnou švagrovou a pro sebe. Dostal místa dvě, bez švagrové. Poslal manželku a švagrovou a sám zůstal doma. Úřady nemohly tento čin kvalifikovat jinak, než že profesor čekal na Němce, 58-1-a, navíc 19, 10 let.)

Ve srovnání s tím nešťastným krejčím, vrátným z klubu, hluchoněmým, námořníkem anebo chlapíkem od Vetlugy budou vypadat jako zcela zákonně odsouzení:

– Estonec Enseld, který přijel do Leningradu ještě z nezávislého Estonska. Sebrali mu rusky napsaný dopis. Pro koho? Od koho? „Jsem čestný člověk, nemohu to říci.“ (Byl tu dopis V. Červova rodině.) Ach, svoloč, čestný člověk! Tak maž na Solovky!… Ale on měl aspoň dopis!
– Giričevskij. Otec dvou frontových důstojníků, dostal se za války při pracovním nasazení na těžbu rašeliny, a tam se nepříznivě vyjádřil o řídké nemastné polévce. (Ale přece jen se vyjádřil. Přece jen otevřel ústa!) Zcela zaslouženě za to dostal 58-10, 10 let. (Zemřel, když vyhrabával na táborovém smetišti bramborové slupky. V jeho špinavé kapse byla fotografie syna, na prsou řád na řádu.)
– Něstěrovskij, učitel angličtiny. Ve vlastním domově u čaje vyprávěl ženě a její nejlepší přítelkyni (ale přece jen to vyprávěl! Opravdu!), jak ubohý a hladový je povolžský týl, odkud se právě vrátil. Nejlepší přítelkyně shodila oba manžele: jemu 10. bod, jí 12., oběma 10 let. A co byt? Nevím, třeba ho dostala přítelkyně?)
– Rjabinin, N. I. V roce 1941 při našem ústupu přímo nahlas prohlásil, že se mělo míň zpívat. „Když si začnou, dáme jim to.“ Takového lumpa zastřelit je málo, a dostal jenom 10 let!
– Reunov a Tretjuchin, komunisté, se začali z ničeho nic starat, proč nebyl svolán sjezd strany, proč se porušují stanovy (jako by to byla jejich věc, psi jedni!). Dostali každý po desítce.
– Faina Jefimovna Epštejnová, ohromená zločinností Trockého, se na stranické schůzi zeptala: „A pročpak ho pustili z SSSR?“ (Jako by se strana před ní měla odpovídat! Třeba se Josif Vissarionovič vzteky bil do hlavy). Za tuto hloupou otázku zaslouženě dostala (a odseděla si) jeden po druhém tři tresty. (Přestože ji nikdo z vyšetřovatelů a prokurátorů nedokázal vysvětlit, v čem je její vina.)
– A proletářka Gruša prostě udivuje svými těžkými zločiny. Třiadvacet let pracovala ve sklárně a nikdy u ní sousedé neviděli ikony. A před příchodem Němců si ikony pověsila (prostě se přestala bát, vždyť za ikony člověka honili) a co zvláště zdůraznilo vyšetřování, zahájené na základě udání sousedek, vydrhla podlahy! (A Němci nepřišli.) Navíc sebrala u domu pěkný německý leták s obrázkem a strčila jej do vázičky na prádelníku. Přesto náš humánní soud přihlédl k proletářskému původu Gruši a dal jí jenom 8 let tábora a tři roky odnětí občanských práv. Mezitím její manžel padl na frontě. Dcera studovala průmyslovku, ale kádry ji neustále pronásledovaly: „Kde máš matku?“, a děvče se otrávilo. (Dál než k dceřině smrti Gruša vyprávět nemohla, plakala a šla pryč.)

A co by měl dostat Gennadij Sorokin, student 3. ročníku Čeljabinského pedagogického institutu, když napsal do literárního studentského časopisu (1946) dva vlastní články? Menší balík, 10 let.

A čtení Jesenina? Vždyť všechno zapomínáme. Vždyť nám brzy řeknou: „Tak to nebylo, Jesenin byl vždy ctěným lidovým básníkem.“ Jesenin však byl básníkem kontrarevolučním, jeho verše patřily k zakázané literatuře. M. J. Potapovovi předložili v rjazanském GB toto obvinění: „Jak ses opovážil obdivovat (před válkou) Jesenina, když Josef Vissarionovič řekl, že nejlepší a nejnadanější je Majakovskij? Tu se právě projevilo tvoje protisovětské ledví!“

A už docela jako odvěký protisovětský živel vypadá civilní letec, druhý pilot douglasu. Nejenže má sebrané Jeseninovy spisy, nejenže vykládal, že lidé ve východním Prusku žili dobře a blahobytně, dokud jsme tam nepřišli, ale v diskusi u letecké jednotky se pustil do veřejného sporu s Erenburgem o Německu. (Vzhledem k tehdejšímu postoji Erenburga se dovtípíme, že letec navrhoval, aby se s Němci zacházelo mírněji.) Na diskusním večeru – a najednou veřejný spor! Tribunál, 10 let a 5 náhubku.

I. F. Lipaj vytvořil ve svém okrese kolchoz o rok dřív, než to rozkázali shora – a kolchoz naprosto dobrovolný! Jak mohl zmocněnec GPU Ovsjannikov strpět takové nepřátelské pikle? Nechci tvoje dobré, dělej moje špatné! Kolchoz byl prohlášen za kulacký a Lipaje jako náhončího kulaků protáhli bažinou…

F. V. Šavirin, dělník, promluvil na stranické schůzi nahlas(!) o Leninově závěti! Nic strašnějšího ani být nemohlo, to už je úhlavní nepřítel! Pokud mu nějaké zuby po vyšetřování zůstaly, ztratil je hned první rok na Kolymě.

Takoví to byli hrozní zločinci, ti s článkem 58! Ale vyskytovali se také zlí a lstiví, ilegálního ražení. Například Perec Gercenberg z Rigy. Najednou se stěhuje do Litevské socialistické republiky a tam hlásí, že je polského původu. Přitom je lotyšský Žid. Co je tady zvlášť pobuřující – chtěl oklamat svůj rodný stát. To znamená, že počítal s tím, že ho pustíme do Polska a odtamtud že frnkne do Izraele. Kdepak, holoubku, nelíbilo se ti v Rize, rač do GULagu. Úmysl vlastizrady, 10 let.

A jací to bývají tajnůstkáři! V roce 1937 byli mezi dělníky závodu Bolševik (Leningrad zjištěni bývalí učňové FZU, kteří se v roce 1929 zúčastnili schůze, kde měl projev Zinovjev. (Našla se prezenční listina, přiložená k protokolu.) A osm let to skrývali; vplížili se mezi proletariát. Teď byli všichni zatčeni a zastřeleni.

—

Ze všech těch diskusí (s marxisty, pozn. MM) mi zůstávala v hlavě jakoby jen jedna. Jako by všichni ti talmudisté tvořili dohromady – jednoho souhrnného člověka. Pokaždé bude na stejném místě opakovat stejný argument, a to stejnými slovy. A bude stejně neprůstřelný – neprůstřelnost, to je hlavní vlastnost! Ještě nikdo nevynalezl na ty tvrdé lebky dost silné náboje! Diskuse s nimi je úmorná, pokud si člověk předem neřekne, že je to pouhá hra, veselá zábava.

Jednou si tak ležíme s mým přítelem Paninem na prostředním lehátku „stolypina“, uvelebili jsme se, slanečka schovali do kapsy, žízeň nemáme, mohli bychom si i pospat. Ale na jakési zastávce do našeho kupé strčili marxistu – vědátora! Je to vidět už podle jeho kozí bradky a podle brýlí. Netají se s tím – je bývalým profesorem komunistické akademie. Naklonili jsme se nad uličkou a hned na první pohled jsme poznali: je neprůstřelný. Ve vězení sedíme už dávno a ještě dlouho máme sedět, legrace je vítaná – musíme dolů, pobavit se! V kupé je poměrně volno, s někým jsme si vyměnili místo, sesedli se.

  • „Dobrý den.“
  • „Dobrý den.“
  • „Není to tu moc plné?“
  • „Ale ne, jde to.“
  • „Sedíte dávno?“
  • „Dost.“
  • „Zbývá vám už míň?“
  • „No skoro stejně tolik.“
  • „Podívejte, jak jsou ty vesnice žebrácké: sláma, rozpadlé chalupy.“
  • „To je dědictví carského režimu.“
  • „Ale sovětský už trvá nějakých třicet let.“
  • „To je historicky mizivě krátká doba.“
  • „Hrozné je, že kolchoznicí hladovějí.“
  • „A dívali jste se do všech hrnců?“
  • „Ale zeptejte se kteréhokoli kolchozníka v našem kupé.“
  • „Všichni ve vězení jsou roztrpčeni a neobjektivní.“
  • „Ale sám jsem viděl kolchozy…“
  • „Tak to byly netypické.“ (Ten s kozí bradkou v kolchozech vůbec nebyl, to je také jednodušší.)
  • „Ale zeptejte se starých lidí: za cara měli co jíst, měli co na sebe a těch svátků!“
  • „Ani se jich nebudu ptát. To je subjektivní vlastnost lidské paměti, chválit všechno minulé. Ta kráva, co chcípla, dojila nejvíc. (Někdy si dopřeje i přísloví!) A náš lid nemá rád svátky, rád pracuje.“
  • „A proč je to v mnoha městech špatné s chlebem?“
  • „Odkdy?“
  • „Ale už před válkou…
  • „To není pravda! Před válkou se právě všechno dalo do pořádku.“
  • „Poslyšte, ve všech volžských městech tenkrát stály tisícové fronty…“
  • „Nějaký místní nepořádek. Ale nejspíš vás klame paměť.“
  • „Ale i teď je ho málo!“
  • „Babské klepy. Máme 7-8 miliard pudů obilí.“
  • „Obilí je shnilé.“
  • „Naopak, máme úspěchy v pěstitelství.“
  • „Ale v mnoha obchodech jsou prázdné pulty.“
  • „To je místní nepružnost.“
  • „A ceny jsou vysoké. Dělník si musí mnohé odepřít.“
  • „Naše ceny jsou vědecky zdůvodněny – jako nikde jinde.“
  • „Tak jsou příliš nízké mzdy.“
  • „Mzdy jsou také vědecky zdůvodněny.“
  • „Čili jsou zdůvodněny tak, že dělník většinu pracovní doby pracuje pro stát zadarmo.“
  • „Nerozumíte politické ekonomii. Jaké máte vzdělání?“
  • „Jsem inženýr.“
  • „A já jsem právě ekonom. Nediskutujte. U nás nadhodnota není ani možná.“
  • „Proč ale dříve mohl muž uživit rodinu, a teď musí pracovat dva i tři?“

A tak naléhavě potřebovali rozšířit nějakou vágní verzi – že bojovali. Mému Ivanu Děnisovičovi vyčítali všichni novinářští voříšci, pokud nebyli líní, proč potvora nebojoval? „Moskevská pravda“ dokonce Ivana Děnisoviče kárala, že komunisté pořádali v táborech ilegální schůze a on že na ně nechodil a neučil se u myslících lidí.

Ale co je to za blábol! Jaképak ilegální schůze? A na co? Strouhat mrkvičku v kapse? A komu strouhat mrkvičku, když tu je každý od pomocného dozorce až ke Stalinovi představitelem sovětského režimu? A kdy a jakými metodami bojovali?

To nikdo nemůže říci.

—

O hustotě sítě práskačů budeme mluvit ve zvláštní kapitole o svobodě. Mnozí si tento rozsah sítě uvědomují, ale nedovedou si představit seksota jako konkrétního člověka, jako prostou lidskou tvář, a proto se zdá, že síť je záhadnější a strašnější, než ve skutečnosti. A přitom tajnou spolupracovnicí je právě ta milá Anna Fjodorovna, která si k vám přišla po sousedsku pro droždí a pak utíkala na smluvené místo oznámit (třeba do kiosku nebo možná do lékárny), že u vás je nepřihlášený host. Anebo právě ten prima chlap Ivan Nikiforovič, s kterým jste vypil po dvou deci, a který vás udal, jak jste sprostě klel, že se v obchodech nedá nic koupit a že páni dostávají všechno z protekce. Nerozpoznáte seksoty osobně a pak se divíte, jak všudypřítomné orgány vědí, že jste při sborovém zpěvu Písně o Stalinovi jenom bez hlesu otvírali ústa. Nebo že jste se neradovali na průvodu 7. listopadu. Kdepak jsou schované pronikavé oči seksota? Ale vždyť mohou mít modravý přísvit, může se v nich lesknout stařecká slza. Vůbec v nich nemusí být odlesk zlověstné úkladnosti. Nečekejte, že to bude nevyhnutelně lump s odporným vzezřením. Je to člověk, jako vy a já, s dávkou dobrých citů, s dávkou zloby a závisti a se všemi slabostmi, pro něž se stáváme snadnou kořistí. Kdyby byla garnitura seksotů zcela dobrovolná, z nadšení nebylo by jich mnoho (snad jen ve 20. letech). Ale jejich získávání probíhá útokem i úskokem a člověka dávají v plen této hanebné službě jeho slabostí. A ani ti, kteří se upřímně chtějí vymotat z té pavoučí sítě, z té druhé kůže – nemohou, nemohou.

Verbování visí u nás ve vzduchu. V tom, že státní je nadřazeno soukromému. V tom, že je Pavlík Morozov hrdina. V tom, že udáni není udání, nýbrž pomoc tomu, koho udáváme. Verbování je umně propleteno ideologií – vždyť i orgány si přejí, vždyť i verbovaný si musí přát jediné: úspěšný vývoj naší země k socialismu.

Technická stránka verbování je nade vší chválu. Bohužel, naše detektivní komiksy tyto způsoby nelíčí. Náboráři pracují v agitačních střediscích před volbami. Pracují na katedře marxismu-leninismu. Zavolají vás – „je tam nějaká komise, jděte dál“. Náboráři pracují v armádní jednotce, která se právě vrátila z bojiště. Přijede pracovník smerše a po řadě si bere na paškál polovinu vaší roty. S některým vojákem si povídá prostě o počasí a o kaši, některému dá za úkol sledovat jiné vojáky a velitele.

V komůrce sedí mistr a spravuje kabelky a pásky. Vstoupí sympatický muž: „Moh byste mi spravit tuhle přezku?“ A tiše:„Teď zavřete dílnu, vyjdete ven, tam stojí auto 37-48, rovnou otevřete dvířka a nastupte, doveze vás, kam je třeba“. (A dál to už známe: „Jste sovětský člověk, musíte nám pomoci“).

Taková dílna je skvělé místo pro shromažďování udání občanů! A pro osobní setkání s operativním pracovníkem je tu byt Sidorových, 1. patro, zvonit třikrát od šesti do osmi večer.

Kolekce nástrojů verbování – to je jako kolekce šroubových klíčů: č. 1, č. 2, č. 3.

Číslo 1: „Jste sovětský člověk?“
Číslo 2: slíbit to, oč verbovaný mnoho let marně usiluje zákonnou cestou.
Číslo 3: zmáčknout na slabém místě, pohrozit tím, čeho se verbovaný nejvíc bojí.
Číslo 4…

Ale stává se, že stačí zmáčknout jen trošičku. Zavolají si takového A. G., vědí, že je to měkká povaha. A hned na něj: „Napište seznam protisovětsky zaměřených osob z vašich známých“. Je zmaten, váhá: „Nejsem si jist“… Nevyskočil, nebouchl pěstí: „Jak se opovažujete?!“ (Ale kdopak z nás vyskočí? Nefantazírujme!)

„Ach, nejste si jist? Tak napište seznam lidí, za něž ručíte, že jsou to opravdu sovětští lidé. Ale vezměte na vědomí, že ručíte! Jestliže někoho označíte nesprávně, hned si půjdete sedět sám! Tak copak nepíšete?“

„Nemohu… ručit.“

„Tak nemůžete? To znamená, že víte, že jsou protisovětští. Tak tedy sepište ty, o nichž to víte.“

A poctivý dobrý králík A. G. s duší příliš měkkou, zformovanou ještě před revolucí, se potí, vrtí a trápí. Upřímně podlehl nátlaku, který na něj bezohledně vyvíjejí; musí napsat: buď jsou sovětští nebo antisovětští. Nevidí třetí možnost.

I kámen se drolí, natož člověk!

—

Ve Staré cihelně, ve studených a rozedraných příbytcích, dohořívaly v ubohých nehřejících kamnech revoluční vzněty krutosti i zvraty dvou desetiletí.

A zdálo se, že i tradice ruského politického zápasu dožívá poslední dny.

Člověku je však vlastní naděje, a tak vězňové ze Staré cihelny čekali, že je pošlou do nějakého nového objektu.

Trápili se tu už několik měsíců, bylo to nesnesitelné. A skutečně, časně ráno 22. dubna (nejsme si datem úplně jisti, byly by to přece Leninovy narozeniny) začali dávat dohromady transport – 200 osob. Předvolaní muklové dostávali své pytle, nakládali je na saně. Eskorta vedla kolonu na východ, do tundry, kde nebylo široko daleko žádné obydlí, a v dáli byl Salechard. Kriminální jeli vzadu na saních se zavazadly. Ti, co zůstali, si všimli jedné podivné věci: se saní spadl pytel, druhý, ale nikdo je nesebral.

Kolona šla kurážně: čekal je jakýsi nový život, nová činnost, ať si třeba úmorná, ale horší než to čekání nebude.

A saně zůstaly daleko vzadu. Také eskorta začala zůstávat pozadu, už nebyla ani vpředu, ani po stranách, jenom vzadu. No, co, slabá eskorta, to je také dobré znamení.

Svítilo slunce.

A najednou se na černou kráčející kolonu, neznámo odkud, z oslepující sněžné pláně, spustila hustá kulometná palba. Vězňové padali, jiní ještě stáli, nikdo nic nechápal.

Smrt přišla v slunečném a sněžném rouchu, bez hříchu, nevinná, milosrdná.

Byla to fantazie na téma budoucí války. Z provizorních sněhových úkrytů se zvedli vrahové v polárních kombinézách (říká se, že většina z nich byli Gruzínci), utíkali k cestě a kolty dobíjeli živé. A opodál byly připraveny jámy, kam začali kriminální, kteří mezitím dojeli na saních, tahat mrtvoly. K jejich nespokojenosti byly věci mrtvých spáleny.

  1. a 24. dubna na stejném místě a stejným způsobem zastřelili dalších 760 osob.

—

Pamatujte: Celý ten svinský systém stál na lži, teroru, propagandě, a jeho ekonomika intenzivně využívala práci otroků a nevolníků. Zavřít člověka mohli kdykoli za cokoli. Včetně odborníků – nechte odborníka zavřeného a po dvou letech v GULagu mu nabídněte, že může pracovat ve svém oboru. Ale samozřejmě, bude stále zavřený, jen bude pracovat v oboru, a bude mít lepší podmínky k životu. Peníze? Plat? Nač, vždyť mu dáte najíst a má kde spát! (Sergej Pavlovič Koroljov je asi nejznámější příklad)