V roce 1987 jsem vyhrál krajské kolo soutěže v programování. Jako výhru jsem obdržel kazetu Emgeton. Ale ne šedesátiminutovou, kdepak… Desetiminutovou! Sice měla kratší záznam, zato mnohem silnější plech!
V sobotu jsem byl na finále soutěže v programování Duncan. Účastníci: mladí lidé 13-18 let. Na cca 40 kluků asi čtyři holky, říkal Štěpán Bechynský. Porotě předsedal Jirka Kosek (kdo z webařů se neučil PHP a XML z jeho knížek?) a celé to bylo příjemné. Štěpán mě pozval, abych povídal něco z historie počítačů a mikroprocesorů, a já si řekl, že nejlepší bude vzít s sebou nějaký starý počítač a ukázat naživo nejen jak to vypadalo, ale i jak to pracovalo.
ZX Spectrum připraveno na přednášku. Foto Štěpán Bechynský
A tak jsem asi dvě hodiny povídal, jak se ty procesory vyvíjely a jak pracovaly, publikum bylo skvělé, kladlo zvídavé dotazy, a když jsem na samotný konec ukázal program v assembleru, přeložil ho a spustil, sborové „WOW!“ nádherně dokreslilo celou přednášku. A pak přišel The Dotaz, všech dotazů futrál. „A kolik hodin denně si s těma starýma počítačema hrajete?“
Tak jsem po pravdě řekl, že to je spíš nárazově, sem tam víkend, někdy i odpoledne a večer, ale dřív, třeba když jsem chodil do školy, tak párkrát i dlouho do noci. „Ano, byla to řehole, bylo to náročné, ale někdo to dělat musel!“
Pak jsem skončil a bylo to zase jako v 80. letech: u stolku Spectrum a televize, a kolem houf dvaceti kluků, co koukají a ptají se: A jak to hraje? Jak se dělají ty okraje? Jak se na tom píše? A co je tohleto vzádu (DivMMC)? Jenže teď jsem už nebyl ten, co se koukal a ptal, ale ten, co odpovídal.
Doufám, že se jim to líbilo, že se nenudili a že se něco zajímavého dozvěděli.
(Druhý den mělo být hnusně a pršet, ale probudili jsme se do nádherného slunečného rána, a tak jsme si neplánovaně udělali výlet na Horní Mísečky a na zpáteční cestě jsme to nevzali přímo, ale trošku jsme pocestovali, na Turnov, Mělník, Slaný… Takže dvojnásob fajn.)