Všichni mají smartfony a furt do nich koukají…
NO A?
Co to je za pitomý argument?
Že si lidi nepovídají? Že děti neběhají venku? Že v restauracích lidé koukají do mobilů?
Sáhněte si do svědomí: Opravdu? Opravdu si dřív neznámí lidé povídali, třeba ve vlaku, proto, že si chtěli povídat, nebo zabíjeli nudu? Opravdu bylo tak skvělé běhat venku, nebo jste se často tak jako potloukali a protloukali a nudili? Nálepku ušlechtilosti dal tomu bezcílnému poflakování s partou až čas. Že? A co přesně jste dělali v restauraci, než vám přinesli jídlo? No? Ach, hovořili jste s přáteli, to dnes už… Blablabla. Kecy. Když jste šli sami na gábl, tak jste koukali všude možně, abyste zabili čas. Překládali jste ubrus, hráli si s ubrouskem, dloubali do stolu…
Když se jde pokecat s kamarádama, tak to funguje furt stejně. Nedělejte zase z banalit div ne konec civilizace.
Protože když se zamyslíte, tak my jsme byli „generace, co jen poslouchá walkmany a žvýká žvýkačky“. Můj děda byl „generace, co jen kope do meruny“.
Ale… Ale… Ale… My měli zábavy ušlechtilejší!
Argument hodný dr. Vysekalové, která ondyno brojila proti sociálním sítím. „Voni ti mladí nahradili mezilidské vztahy Facebookem, to my si jdeme s přáteli posedět do vinárny.“ Ó nikoli, paní doktorko, to my jsme jen rozšířili možnosti o „virtuální pokecání“ a otevřeli mezilidskou komunikaci i pro lidi, kteří z nejrůznějších důvodů do vinárny nemohou. Třeba pro chorobně stydlivé. Netuším, jestli si paní doktorka všimla, že po internetu si píšou lidé, kteří by před dvaceti lety seděli doma a mlčeli. Teď sedí doma a s někým si píšou.
Hrozně neušlechtilé. Kdyby se šli radši proběhnout, co?!