Sovětský svaz byla taková velmoc, že si mohl dovolit posílat jeden proud lidí na frontu druhé světové války, kterou od chvíle, kdy Německo překročilo jeho hranice, nazýval Velkou Vlasteneckou, ačkoli do té doby to pro něj bylo „vzájemné vyvražďování kapitalistů, na kterém proletariát může získat“, a druhý proud lidí opačným směrem, na Solovecké ostrovy a další lágry.
Když jsem začal číst Solženicyna, tak jsem si říkal, jestli se nepřepsal… přeci v letech 1941 – 1945 byla válka, každá ruka dobrá, to by jen ti největší šílenci intenzivně hledali „vnitřního nepřítele“… No, přesně tak to bylo.
Lhali mi. Že lžou skoro ve všem (teď si vybavuju obraz učitelek ze základky, co nám se zářícíma očima vykládaly o velkých stavbách socialismu v SSSR), to jsem tušil, ale přesto mě to překvapilo. Nejen že žádný Stachanov neexistoval, ale třeba i hrdinství Leningradu a jeho obyvatel bylo taky mnohobarevné, ne tak jednoznačné, jak mi ve škole říkali. Když jsem zjistil, že ani za blokády neustal proud odsouzených Z LENINGRADU do lágrů, měl jsem hodně divný pocit.
Vezměme si například Leningrad v době blokády. Co si má myslet jeho nejvyšší představitel soudruh Ždanov, když se za takových těžkých měsíců neobjeví ve spisech leningradské státní bezpečnosti žádné rozsudky smrti? Že orgány nic nedělají, není-liž pravda? Neměla by se odhalit velká spiknutí, řízená Němci zvenčí? Jak to že za Stalina v roce 1919 byla taková spiknutí odhalena, ale za Ždanova v roce 1942 ne? Usneseno a provedeno: odhalí se hned několik široce rozvětvených spiknuti! Vy spíte ve svém nevytopeném leningradském pokoji a už se po vás sápe černá ruka s dlouhými drápy. Co bude dál, to na vás nezávisí. Vyhlédnou si jistého generálporučíka Ignatovského – má okna na Něvu a jednou vytáhl bílý kapesník, aby se u okna vysmrkal – a to byl signál! A kromě toho je Ignatovskij jako inženýr rád baví s námořníky o technice. To se o něm ví! Je zatčen. Přišel čas zúčtování! Jmenujte nám čtyřicet členů vaší organizace! Jmenuje je. Jste-li uvaděčem v Alexandrinském divadle, je málo pravděpodobné, že budete mezi jmenovanými, jste-li však profesorem na technice, budete jistě v seznamu (zase ta prokletá inteligence!) – a záviselo to nějak na vás?
A všichni také jsou zastřeleni. Jak to že zůstane naživu Konstantin Ivanovič Strachovič, významný ruský profesor hydrodynamiky? Stalo se to takto: Někteří vyšší činitelé státní bezpečnosti jsou nespokojeni s tím, že seznam je příliš malý a poprav málo. Proto si Strachoviče vyhlédnou jako vhodnou ústřední postavu v nově odhalené podzemní organizaci. Kapitán Altšuller si ho dá předvolat a zeptá se ho: „A co vy? Schválně jste všechno co nejrychleji přiznal a chtěl jste se tak dostat na onen svět, abyste nemusel prozradit ilegální vládu! Jakou jste v ní měl funkci?“ A tak Strachovič sedí dál v cele odsouzenců na smrt, ale dostane se do nového vyšetřování. Navrhne jim, aby ho třeba považovali za ministra osvěty (chce to mít co nejrychleji za sebou), ale Altšullerovi to nestačí. Vyšetřování pokračuje a skupinu Ignatovského mezitím zastřelí. Při jednom z výslechů se Strachovič rozzuří: ne snad že by chtěl žít, ale už je unaven tím pomalým umíráním a hlavně se mu zprotivilo to věčné lhaní. A tak při křížovém výslechu před nějakým vysokým funkcionářem bouchne do stolu: „Vás by měli všechny zastřelit! Já už dál lhát nebudu! Odvolávám všechno, co jsem vypověděl!“ A tento jeho výbuch mu pomůže. Nejenže ho přestanou vyšetřovat, ale zapomenou ho nadlouho v cele kandidátů smrti.
A Rudá armáda? Šla ve dvou vlnách – v té první vojáci, a v té druhé „modré čepice“ NKVD. Ni šagu nazad bylo heslo dne, ale nebylo to to radostné „za Stalina, neustoupíme…“, ale mnohem děsivější. Modré čepice se staraly, aby šli vojáci dopředu a nepřátelé zpátky. Kdo byl nepřítel, to určovali oni:
Koncem léta a ještě víc na podzim roku 1941 se valil proud obklíčených. Byli to obránci vlasti, titíž, které před několika měsíci naše města vyprovázela s hudbou a květinami, kteří pak museli čelit nejtěžším tankovým úderům Němců a ve všeobecném chaosu a bez vlastní viny se dostali ne do zajetí, to nikoliv! – nýbrž jako odříznuté bojové skupiny do německého obklíčení z něhož se po určité době probojovali zpět. A místo aby je po návratu bratrsky objali (jak by učinila každá armáda na světě) a dopřáli jim odpočinek a návštěvu rodiny, než se zas vrátí ke svým útvarům – odvezli je jako podezřelé a pochybné živly v bezprávných odzbrojených skupinách do prověřovacích a roztřiďovacích středisek, kde jim důstojníci oddělení zvláštních úkolů zpočátku nevěřili jediné slovo, ba dokonce ani že jsou opravdu ti, za které se vydávají. A prověřovací metoda se skládala z křížových výslechů, konfrontací a z výpovědí jedněch o druhých. Po prověrce část obklíčených dostala zpět své dřívější jméno, hodnost a důvěru a šla do nově sestavených útvarů. Druhá část, prozatím menší, vytvořila první proud zrádců vlasti. Dostávali sice § 58/1b, ale zpočátku (až do vypracování norem) to bylo méně než 10 let.
Vítězství před Moskvou přineslo s sebou nový proud: proud provinilých Moskvanů. Nyní při zpětném hodnocení se ukázalo, že ti Moskvané, kteří neutekli a nedali se evakuovat, ale beze strachu zůstali v ohroženém a vládou opuštěném hlavním městě, jsou už tím vlastně podezřelí: buď chtěli podrýt autoritu sovětské moci (§ 58/10), nebo očekávali Němce (§ 58/1a s přihlédnutím k § 19). Tento proud živil až do roku 1945 vyšetřovatele v Moskvě a Leningradě.
Samozřejmě § 58/10 fungoval bez přerušení a po celou válku ovládal zázemí i frontu. Dostávali jej evakuovaní, jestliže vyprávěli o hrůzách ústupu (podle novin bylo přece jasné, že ústup probíhá podle plánu); dostávali jej v zázemí ti, kteří šířili nepravdivé pověsti o údajně malých přídělech; dostávali jej na frontě ti, kteří šířili nepravdivé pověsti, že Němci mají lepší techniku; v roce 1942 jej dostávali všude také ti, kteří šířili nepravdivé povésti, že prý v obleženém Leningradě umírají lidé hladem.
Ve stejném roce po neúspěších u Kerče (120 tisíc zajatců), u Charkova (ještě víc) a za velkého jižního ústupu na Kavkaz a k Volze byl načerpán ještě jeden důležitý proud důstojníků a vojáků, kteří nechtěli čekat na smrt a ustoupili bez rozkazu – proud těch, jimž podle slov nesmrtelného Stalinova rozkazu č. 227 vlast nikdy neodpustí jejich hanbu. Tento proud však na ostrovy Gulag nedospěl: urychleně odbaven divizními soudy byl všechen nahnán do trestních rot a beze stop se vsál do rudého písku předních linii. Byl to cement základu stalingradského vítězství, ale do všeruských dějin se nedostal a zůstává jen v dílčí historii kanalizace.
Svědomitost nám přikazuje připomenout i protiproudy válečné doby: byli to už zmínění Češi, Poláci a zločinci propuštění na frontu. Od roku 1943, kdy se válka obrátila v náš prospěch, začal mnohamiliónový, každým rokem až do 1946 stále vydatnější proud z okupovaných území a z Evropy. Každý, kdo zůstal v okupovaném území, chtěl přece žít, a proto pracoval, a proto si teoreticky mohl spolu s každodenním živobytím vysloužit i budoucí skutkovou podstatu trestného činu: ne-li vlastizradu, tak alespoň napomáhání nepříteli. Prakticky však stačilo zaznamenat pobyt v okupovaném území pomocí určitých sérií v číslech pasů, neboť pozatýkat všechny bylo hospodářsky nerozumné – vylidňovat tak rozlehlé prostory. Ke zvýšení všeobecného uvědomění stačilo zavřít jen nějaké procento – viníky, podezřelé i nevinné včetně těch, kteří s nimi jedli z jednoho hrnce.
Vždyť i jen jedno procento z jen jednoho miliónu vydá na tucet plných lágrů. Nesmíme si však myslet, že poctivá účast v podzemní protiněmecké organizaci snad chránila před možností dostat se do tohoto proudu. Takové případy nebyly ojedinělé – jako třeba případ jednoho kyjevského komsomolce, kterého ilegální organizace poslala sloužit ke kyjevské policii, kde měl získávat zprávy. Mladík také všechno komsomolcům poctivě hlásil, ale po příchodu našich stejně dostal deset let, neboť když sloužil u policie, nemohl se prý nenakazit nepřátelským duchem a nevykonávat nepřátelské příkazy.
Přísněji a tvrději trestali ty, kteří pobyli nějaký čas v Evropě, třeba i jen jako otroci z Východu – ti totiž viděli kousek evropského života a mohli o něm vyprávět, a taková vyprávění, nám ostatně vždy nepříjemná (samozřejmě kromě cestovních zápisků uvážlivých spisovatelů), byla obzvlášť nepříjemná ve zbídačelých a rozháraných poválečných letech. A vyprávět, že v Evropě je zle a že se tam nedá vůbec žít – to každý neuměl.
V posledních letech války tekl samozřejmě proud německých válečných zločinců, kteří byli vybíráni ze systému normálních zajateckých táborů a přes soudy převáděni do systému Gulag. V roce 1945, i když válka s Japonskem netrvala ani tři týdny, vzali spousty japonských zajatců na neodkladné stavební práce na Sibiř a do Střední Asie, odkud pak byli stejným postupem vybráni další váleční zločinci pro Gulag. Koncem roku 1944, kdy naše armáda vnikla na Balkán, a zvláště v roce 1945, kdy dosáhla střední Evropy, začal kanály Gulagu téci ještě proud ruských emigrantů: starců, kteří odjeli za revoluce, i mladých, kteří v cizině vyrostli. Vytáhli zpět do vlasti obvykle muže zatímco ženy a děti nechávali v emigraci. (Nebrali ovšem všechny, ale jen ty, kteří během 25 let emigrace nebo předtím za revoluce nějak vyjádřili své politické názory. Ty, kteří jen vegetovali, nechali na pokoji.) Hlavní proudy přicházely z Bulharska, Jugoslávie a Československa, méně už z Rakouska a Německa; v ostatních zemích východní Evropy Rusové skoro nežili.
Po celý rok 1946 a 1947 se valil na ostrovy Gulag veliký proud tentokrát skutečných nepřátel sovětské moci (vlasovců, Krasnovových kozáků a mohamedánů z nacionálních vojenských útvarů, které se vytvořily a bojovaly na Hitlerově straně) – nepřátel někdy přesvědčených, jindy nedobrovolných. Spolu s nimi byl postižen asi milión sovětských válečných uprchlíků, civilistů všeho věku a obojího pohlaví, kterým se podařilo utéci na území spojenců, ale které spojenecké vlády v letech 1946-47 zákeřné vydali do rukou Sovětů. (…) Neustále tekl proud benderovců, kteří byli v rozhořčeních bojích vyháněni z lesů. Současně dostávali deset a pět let lágru a vyhnanství všichni vesničtí obyvatelé západní Ukrajiny, kteří přišli nějak s partyzány do styku: kdo je nechal přespat, kdo jim dal jednou najíst, kdo je neudal. Asi v roce 1950 začal i proud žen benderovců – dávali jim za neudání po desítce, aby tím rychleji dorazili jejich muže.
Mně to nikdy neřekli. Vám ano? Něco jsme tušili… o tom, že pražskému povstání vydatně pomohli vlasovci, kteří utíkali před Rudou armádou, jsem tak nějak trošku věděl od konce 80. let, ale až teď mám čas (a taky trochu i potřebu) vědět víc. Asi to přišlo správně, v tu samou dobu, kdy se hovoří o osvobození a někteří znovu vytahují ty příběhy tak, jak nám je komunistická propaganda líčila. Třeba o tom, že „Sovětský Svaz musel vyslat armádu do Polska, aby tím reagoval na německý vpád“ a tak. (Pokud si to chcete přečíst a máte na to žaludek, tak si najděte libovolné „svobodné necenzurované stránky“, dozvíte se věci nevídané!) Velmi trefně to předvedli teď němečtí diplomaté: když přišla komunistická delegace předat připomínku porážky nacismu, věnovali jim kopii paktu Molotov-Ribbentrop se vzkazem, že i to patří do německo-ruských dějin!
Ano, osvobodili, jeden každý nasadil svůj vlastní život a patří jim za to dík. Ale promiňte, nedokážu tu být bezpodmínečně vděčný:
Jedno naše prastaré přísloví ospravedlňovalo zajetí takto: „Zajatec se ozve, ale padlý – nikdy.“ Za cara Alexeje Michajloviče se za utrpení v zajetí povyšovalo do šlechtického stavu! Vyměňovat zajatce, zahrnovat je péčí a láskou bylo úkolem společnosti ve všech následujících válkách. Každý útěk ze zajetí se oslavoval jako nejvyšší hrdinství. Po celou první světovou válku se v Rusku pořádaly sbírky na pomoc našim zajatcům, naše milosrdné sestry mohly jet do Německa ošetřovat naše zajatce a noviny v každém čísle připomínaly svým čtenářům, že jejich krajané strádají ve zlém zajetí. Všechny západní národy dělaly totéž i během této války: balíčky, dopisy, nejrůznější podpory proudily volně do zajateckých táborů přes neutrální země. Západní zajatci se nesnižovali k tomu, aby jedli z německého kotle, a s německými strážnými mluvili svrchu. Západní vlády započítávaly svým vojákům, kteří padli do zajetí – služební léta, hodnostní povýšení i dokonce žold.
Jen voják Rudé armády, jediné armády na světě, se nevzdává nepříteli! – tak to stálo ve vojenském řádu („Ivan plen nicht,“ tak volali Němci ze svých zákopů) – ale kdo si uměl představit plný význam těchto slov?! Válka existuje, smrt existuje, ale zajetí neexistuje! Jaký to objev! To znamená: jdi a zemři, ale my zůstaneme naživu. A když se vrátíš ze zajetí bez nohou, o berlích, ale živý (jako Leningraďan Ivanou, velitel kulometné čety ve finské válce, který pak seděl v usťvymském lágru) – poženeme tě před soud.
Jenom náš voják, zavržený svou vlastí a nejposlednější v očích nepřátel i spojenců, stál o šlichtu pro prasata, vyvařovanou z odpadků Třetí říše. Jen pro něho byly dveře k domovu pevně zabouchnuty, i když se tomu mladé duše snažily nevěřit: prý je nějaký § 58/1b, jenž ve válečné době nepřipouští menší trest než zastřelení! Za to že voják nechtěl zemřít německou kulkou, musí po návratu ze zajetí zemřít sovětskou! Jiní umírají cizími kulkami, ale my vlastními!
(Je ostatně naivní říkat: za to. V našich vládách všech dob nebyli nikdy žádní moralisté. Nikdy nezavírali a nepopravovali lidi za něco. Zavírali a popravovali, aby ne! Všechny tyto zajatce nepozavírali samozřejmě za vlastizradu, nebol i největšímu pitomci bylo jasné, že za zradu lze soudit jen vlasovce. Všechny je pozavírali proto, aby nevzpomínali na Evropu mezi svými spoluvesničany. Co oko nevidí, to srdce neželí…) Tak tedy – jaké cesty byly ruským zajatcům otevřené? Ze zákonných jen jedna: lehnout si a nechat se rozdupat. Zemři teď, třebas s opožděním, když už jsi neuměl umřít na válečném poli, a pak tě nebudou soudit.
Všechny ostatní cesty, které si jen tvůj zoufalý mozek může představit, ty všechny vedou ke konfliktu se zákonem. Útěk do vlasti – přes zátarasy tábora, přes půl Německa, pak přes Polsko nebo Balkán, končil v kontrarozvědce a na lavici obžalovaných: Jak to že se ti podařilo uprchnout, když ostatní uprchnout nemohou? V tom něco vězí! Řekni, ty mizero, s jakým úkolem tě sem poslali! Útěk k západním partyzánům, k odbojářům, jen oddaloval tíživou soudní odplatu a činil tě ještě nebezpečnějším: jestliže jsi žil svobodně mezi evropskými lidmi, mohl ses nakazit velmi škodlivými myšlenkami. A jestliže ses nebál uprchnout a pak bojovat – jsi odhodlaný člověk, a tudíž dvojnásob nebezpečný vlasti. Přežít v táboře na účet svých krajanů a druhů? Stát se táborovým policajtem, komandantem, pomocníkem Němců a smrti? Stalinský zákon to netrestal přísněji než účast v zahraničním odboji – stejný paragraf, stejná výměra trestu (a lze snadno uhodnout proč: takový člověk je méně nebezpečný). Avšak náš vnitřní zákon, nevysvětlitelně v nás zakořeněný, zakazoval tuto cestu ovšem kromě spodiny.
Odečteme-li tyto čtyři možnosti, nesplnitelné nebo nepřijatelné, zůstala jen pátá: čekat na verbíře, čekat, kam tě pozvou. Někdy naštěstí přijížděli zemědělští okresní zmocněnci a najímali zajatce jako čeledíny k sedlákům; zástupci firem si vybírali inženýry a dělníky. Podle nejvyššího stalinského imperativu jsi měl i tady zapřít, žes inženýr, zatajit, žes kvalifikovaný dělník. Jako konstruktér nebo elektrikář by sis uchoval vlasteneckou čistotu jedině tehdy, kdybys zůstal v táboře, kopal jámy, hnil tam a hrabal se v odpadcích. Pak bys mohl s hrdě zvednutou hlavou očekávat, že za takovou čistou vlastizradu dostaneš deset let a pět let náhubek. Ale takhle za vlastizradu s přitěžující okolností, žes pracoval pro nepřítele a ještě k tomu ve svém oboru, jsi se svěšenou hlavou dostal – deset let a pět let náhubek!
S hanbou si vzpomínám, jak jsem při likvidaci (to znamená plundrování) bobrujského kotle šel po silnici mezi rozbitými a převrácenými německými auty, mezi rozházenou přepychovou kořistí, a z doliny, kde uvázly povozy a auta, kde bez cíle bloudili němečtí tažní koně a kde kouřily hromady spalované kořisti, jsem najednou zaslechl zoufalé volání o pomoc: „Pane kapitáne! Pane kapitáne!“ To se čistou ruštinou dožadoval ode mne ochrany nějaký muž v německých kalhotách, do pasu nahý a celý zakrvácený – v obličeji, na prsou, na ramenou a na zádech – a seržant kontrarozvědčík na koni jej popoháněl bičem před sebou a najížděl na něho koněm. Mrskal ho bičem po nahém těle, nedovoloval mu se otočit ani volat o pomoc, hnal ho a bil a vysekával mu na kůži nové a nové krvavé pruhy.
A to nebyla žádná punská nebo řecko-perská válka! Kterýkoliv pravomocí vybavený důstojník kterékoliv armády na světě by byl povinen učinit konec tomuto svévolnému týrání. Ano, kterékoliv armády – ale naší?… Přitom jak nelítostně a absolutně dělíme lidstvo? (Kdo není s námi, je proti nám atd. – a je tedy hoden jen pohrdání a zničení.) A tak jsem nenašel odvahu ochránit vlasovce před kontrarozvědčíkem, nic jsem neřekl a nic jsem neudělal, prošel jsem kolem, jako bych neslyšel – aby se tento všemi uznávaný mor nepřenesl na mne (co když je ten vlasovec nějaký obzvláštní zlosyn?… co když si ten kontrarozvědčík o mně něco pomyslí?… co když…?). Mnohem snazší pochopit to bylo pro toho, kdo znal tehdejší situaci v armádě – copak by ten kontrarozvědčík vůbec poslechl obyčejného kapitána armády?
V naší zemi se vypěstovala natolik lživá představa o emigrantech, že kdyby se provedla masová anketa: Na čí straně byli emigranti ve španělské občanské válce? A v druhé světové válce? – všichni by jedním dechem odpověděli: Na Frankově! Na Hitlerově! V naší zemi se dodnes neví, že daleko víc bílých emigrantů bojovalo na straně republikánů. Že Vlasovovy divize i kozácký sbor von Pannewitze („Krasnovovi kozáci“) se skládaly ze sovětských občanů a vůbec ne z emigrantů – ti k Hitlerovi nešli, a pokud ano, jako například Merežkovskij a Gippiusová, odsoudili se k naprosté izolovanosti. Jako anekdota – i když to žádná není – musí znít, že Děnikin se pokoušel táhnout do boje proti Hitlerovi na straně Sovětského svazu a že Stalin ho jeden čas hodlal přijmout zpět (patrně ne jako válečného odborníka, nýbrž jako symbol národního sjednocení). Za okupace Francie se spousta ruských emigrantů, starých i mladých, připojila k hnutí odporu, a po osvobození Paříže se proudem hrnuli na sovětské vyslanectví, aby si podali žádost o návrat do vlasti. Rusko je Rusko, ať je jaké chce! – to bylo jejich heslo, a oni tak dokázali, že ani dřív nelhali o své lásce k němu. (Ve věznicích v letech 1945-46 se div neradovali, že ty mříže jsou naše, ruské, stejně jako ti dozorci, a s údivem se dívali, jak se sovětští mládenci drbou za uchem: „Proč jsme se k čertu vraceli? Copak bylo pro nás v Evropě málo místa?“)
Při té stalinské logice, podle níž se musel zavřít do lágru každý sovětský člověk, který žil v cizině, nemohl tento osud minout ani emigranty. Na Balkáně, ve střední Evropě, v Charbinu, všude je zatýkali hned po příchodu sovětských vojsk, brali je z bytů i na ulicích, jako své občany. Nejdřív brali jen muže, a to také ne všechny, nýbrž jen ty, kteří se nějak politicky projevovali. (Jejich rodiny později posílali do vyhnaneckých míst v Rusku, ale některé v Bulharsku nebo v Československu nechávali.) Emigranty z Francie přijímali s poctami a květinami do svazku sovětských občanů, s komfortem je dopravili do vlasti a tady je hned shrábli do lágru.
Je to dlouhé a trudné čtení, ale teď, víc než kdy jindy, byste si měli sednout a číst a číst.
Nijak to nesnižuje hrdinství oněch vojáků ani jejich roli, ale když tohle nevíte, je ten obraz osvobození před sedmdesáti lety nepřesný, neživý, neúplný a falešný…