Vyprávěl se takový vtip. Jak Brežněv na schůzi politbyra vykládá soudruhům, jak zrádná a ošidná věc jsou tahle časová pásma. „Minulý týden,“ povídá Leonid Iljič, „jsem třeba volal papežovi a ptal jsem se ho, jak se cítí po atentátu. A představte si: Ono bylo před atentátem!“
Dočítám Solženicyna, a co nevidím:
Socialističeskaja zákonnost (orgán prokuratury SSSR), leden 1962, č. 1. Odevzdán do tisku 27. prosince 1961. Na str. 73-74 je článek Grigorjeva (Gruzda) – Fašističtí katani. Je v něm zpráva o soudním procesu proti estonským válečným zločincům v Tartu. Dopisovatel popisuje výpovědi svědků, doličné předměty, ležící na stole, výslech obžalovaného („cynicky odpověděl vrah“), reakci posluchačů, projev prokurátora. A oznamuje, že byl vynesen rozsudek smrti. A všechno bylo přesně tak – ale až 16. ledna 1962 (viz Pravda, 17. ledna), kdy byl časopis už vytištěn a byl v prodeji. (Přelíčení bylo odloženo, časopisu to neoznámili. Novinář za to dostal rok nucených prací.)
A rudý mor, co se už otřepal a otrnulo mu, si zase otvírá kušnu všude možně, na Novinkách i v jiných iDnesech: „Vždyť současný režim taky lže, tak co? A navíc bijou černochy!“ Jako by to umenšovalo jejich vlastní viny; jako by to ospravedlňovalo ten svinský, všivý režim; jako by ho to snad rehabilitovalo!
Chybí nám tu dekomunizace, opravdu hodně. Prý „po pětadvaceti letech, co byste chtěli řešit, to už je dávno pasé.“ Takže kdejaké nablblo popotahují za nacionálně-socialistické hajlování, ale internacionálně-socialistické jednání nechává orgány v klidu. Přitom zákony na to jsou, jen vůle chybí. „Když jste nás tehdy nezakázali, tak nás dneska nechte na pokoji…“