Známý

„A proč?“ zeptal se mě Jaroslav Švelch při rozhovoru do jeho knížky o počítačových hrách v socialistickém Československu.

No, to je správná otázka. Proč jsem ty hry psal? Proč jsem je podepisoval, proč jsem je šířil? Nojo, proč? Místo toho jsem si je mohl schovávat pro sebe, nahrávat si je na svoje kazety, nechat to být… A byli takoví lidé. Programovali si pro sebe a jen někdy, občas, zřídka řekli „Jo, tohle jsem si naprogramoval, někde to mám…“ Nazval bych je „přehnaně skromnými“, oni by mě na oplátku nazvali „exhibicionistou, co si buduje svoje osobní PR“ nebo tak nějak…

Proč jsem ty hry psal? No, bavilo mě to. A proč jsem je šířil? Hmmm…

Proč píšu tyhlencty blogy, proč jsem udělal Bloguje, proč píšu články, programuju, proč svoje programy šířím, proč dělám tohle všechno, když mnohem schopnější lidé třeba nic z toho nedělají, pracují v té velké firmě, odvádějí svoji práci, jsou třeba naprosto klíčoví, ale nikdo o nich neví… Proč by se mělo vědět o mně?

Je to správná otázka, a když ji Jaroslav položil, tak jsem se na chvilku zamyslel. Musel jsem – mně to totiž připadá normální a logické, že něco udělám, zveřejním, šířím… A pak jsem se přiznal, že jsem chtěl být známý. Už tehdy jsem si říkal, že bych se do budoucna mohl živit programováním, že bych třeba psal programy na zakázku (rok 1988, přátelé!), a že by tedy bylo fajn, aby se o mně vědělo, aby mě lidi znali…

Víte vy co? Je to fajn! Vydrželo mi to, a díky tomu mě znáte a čtete tyhle stránky… Nelituju.