-
července vybuchla první jaderná bomba na vojenské základně White Sands.
-
srpna 1945 vybuchla jaderná bomba nad Hirošimou.
-
září 1945 v 15:30 „obsadilo ruské vojsko v počtu 60 mužů s vyšším důstojníkem 3 uranové státní doly v Jáchymově.“
-
listopadu 1945 podepsalo Československo se Sovětským svazem „Dohodu“ (viz), v níž se zavázalo zřídit státní podnik, který by prozkoumal vhodná ložiska radioaktivních surovin a těžil je. Sovětská strana měla dodat „odborníky, materiál a všestrannou pomoc“. No a vytěžená hornina bude prodána Sovětskému svazu za „svéstojné náklady plus normální zisk“. Část vytěžené rudy, až 10 %, ale v praxi i nula, zůstala Československu.
Radioaktivní rudy se na Jáchymovsku těžily už za německé okupace, kdy na těžbu nasazovali válečné zajatce. Po konci války naopak těžili uran němečtí havíři, kteří byli kvůli tomu vyjmuti z odsunu, víceméně za podmínek civilních zaměstnanců. Později k nim přibyli nedobrovolní pracovníci z táborů nucených prací (1949-1951) a pak otroci z Nápravně pracovních táborů.
Já jen aby se na to nezapomnělo.
Do táboru nucených prací jste se mohli dostat i bez soudu, jen od komise, například z těchto důvodů (zdroj): stýká se s cizinou, jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí, nemá kladný poměr ke zřízení, poslouchá cizí rozhlas, nesouhlasil se znárodněním, šířil nepravdivé zprávy, majitel přepychové vily, majitel domu, stýká se s reakcionáři, hazardní hráč, vyhýbá se práci, manželka byla proti znárodnění.
Nápravně pracovní tábor pak byl ryzí koncentrák. I s nápisem „Prací ke svobodě“. Vězni byli zčásti kriminální (ti se často stávali táborovými kápy), a zčásti „političtí“. Sovětští poradci měli velmi mnoho zkušeností s organizací otrockých prací a s tím, jak ve vykonstruovaných procesech zajistit dostatek pracovních sil.
Právě čtu „Deset křížů“ Karla Kukala, jednoho z nemnoha, který utekl z jáchymovského lágru a přežil (zajímavý je i případ Luboše Jednorožce). Popisuje, jak sovětský poradce chodil po dolech a sliboval: „Davaj ruděnku, i vsjo budět: papirosy, balalajka, chljeb…“ Davaj ruděnku.
Uteklo jich 14.10.1951 jedenáct. Jeden se vrátil a udal je. Několik bylo zastřeleno na útěku, jiní zemřeli na vnitřní krvácení a ochrnutí mozkových center – čti: komunistická prasata v uniformách je umlátila k smrti. (Původně jsem sem chtěl napsat, že je ubili bachaři, ale na konci vysvětlím, proč jsem to napsal takhle.) Dva byli odsouzeni k smrti a popraveni. Kukal se chtěl na útěku, když mu rozstřelili nohu, oběsit, ale větev nevydržela. Zdeněk Štich byl komunistickým dobytkem mlácen tak, že ochrnul a ztratil paměť. Jeho vzpomínky začínaly až v nemocnici, kde ho dávali dohromady. Na nic si nepamatoval. Sledovala ho StB, a on nevěděl proč. Svou minulost zjistil až po roce 1989, kdy si přečetl o svém útěku a dozvěděl se, že přežil i Karel Kukal, a díky setkání s ním vlastně zjistil, kdo je a co udělal…
Nebyli jediní. V lágrech byly tisíce odsouzených (anebo ani neodsouzených, prostě jen „rozhodnutím komise umístěných“), kteří za nelidských podmínek, bez ochranných pomůcek, bez nadsázky „holýma rukama“ těžili rudu (spíš „drancovali“), v „Rudé věži smrti“ ji drtili a třídili a přitom dýchali a polykali radioaktivní prach. Vězni pracovali téměř zadarmo, ačkoli za ně podnik Jáchymovské doly platil stejně jako za civilní zaměstnance. A jestli vám bude někdo vyprávět, že to bylo za standardních obchodních podmínek a za běžné ceny, tak mějte aspoň tolik taktu a vysmějte se mu za jeho zády. Z Rudé věže smrti putovala ruda v zatavených sudech do Sovětského svazu. Celkem 98.000 tun jí bylo…
Sovětský svaz už není, ale jeho jádro zůstalo… Tam jede Zeman oslavit „osvobození Československa sovětskými vojsky“. Nechci a ani nemůžu popírat historii, ale chci jen dodat, že osvobození přineslo ruku v ruce právě tyhle procesy, lágry, poraděnka, koncentráky i otroky, a jestli Zeman tvrdí, že „díky nim jsme nemuseli říkat Heil Hitler“, tak je na místě dodat, že jsme hlavně kvůli nim říkali „Čest práci“.
Pokud se někdo podivujete silným slovům (prasata, dobytek…) výš, tak mi dovolte jejich ospravedlnění: Dělá se mi zle z toho, když si ještě dneska nějaký bolševik otvírá kušnu a tvrdí, že vlastně žádné lágry nebyly (a když, tak to nebyla systémová záležitost, ale přehmaty období kultu osobnosti), že ta doba byla mnohem lepší než současná, že nás Sovětský svaz neničil, že Československo nebyl vazalský stát, že to je všechno propaganda, a že si vlastně ti vězni za to mohli sami, kdyby mlčeli, mohli mít klid. Bolševická duše zkrátka nepochopí, že pro někoho je svoboda větší hodnota než klid. Začínají být stále hlasitější a stále drzejší, a já si říkám, že je zase načase stejně hlasitě připomenout, co jsou zač.
—