Možná jsem to už někomu vyprávěl…
Byla asi tak půlka 90. let a já šel z vlaku v noci domů. Znamenalo to jít asi dva kilometry po staré silnici. Zleva pole, zprava pole, o kus dál remízek, uprostřed potok, kolem něj stromy, vzadu kousek lesa. Mohlo být kolem půlnoci.
Jdu, všude kolem ticho, jen v dáli na obzoru svítila Boleslav. Mladá. Bylo trošku vidět, protože ve středních Čechách je vždycky v noci trošku vidět, ale ta noc patřila k těm temnějším. Jdu, snažím se, abych to měl co nejdřív za sebou, když tu najednou slyším šustění křídel…
Jako kdyby nade mnou letěl pták.
A o kus dál sednul na strom. Koukám na něj, vidím jen siluetu, ale i tak – docela velký, velká křídla, nějaký dravec. Pak zahoukal. Sova!
Zase odstartovala a kroužila. Furt kolem mne. Nejsem myš ani hraboš, takže mi bylo jasné, že mě nechce ulovit. Ale co by mi asi tak chtěla?
Křídla šustí stále, jako kdyby nade mnou přelétala. Instinktivně jsem se krčil. Třeba hlídá mladé, co já vím?! Každopádně se sovou nejsou žerty, sova je velkej pták, a kdyby se náhodou do mne trefila, tak mě přinejlepším šeredně poškrábe. Slyším ji níž a níž… Hitchcock hadr, hele. Musel jsem jednat, a musel jsem jednat rychle a razantně!
Myšlenky se mi honily hlavou, a pak mi to došlo: Zvířata se přeci bojí ohně! Zapalovač jsem měl, ale ten nemá dost velký plamen, to by mohlo sovu rozzuřit…
Neohroženě jsem shodil batoh a vytáhnul z něj Reflex, který jsem si koupil do vlaku na čtení. Udělat z něj kornout jako pochodeň byla otázka sekund, a stejně tak ho zapálit!
Šel jsem a v ruce jsem držel smotaný hořící Reflex. Trošku to vypadalo jako úvodní ceremoniál olympijských her, ale máš-li škodu, o posměch se nestarej! Důležité je, že sova odlétla a mně se nic nestalo.
—
Mnoho let se mí známí téhle historce smějí. Ale teď by jim mohlo sklapnout: V Nizozemsku chytili výra, který v noci útočil na lidi! (A možná by tam šel tištěný Reflex na odbyt!)