VIP

„Tak co, uteklo to, co?“

V Cancúnu na letišti neslyšíte češtinu běžně. Zvedl jsem oči a rozhlédl se. Nehledal jsem dlouho: Chlapík v bílém triku, kraťasech na gumu a crocsech se zlatým řetízkem na býčí šíji. Hlaholil na nějakou další českou rodinu a byl si jist, že mu nikdo nerozumí. A pak se naše pohledy střetly. Snad poznal, že rozumím tomu, co říkám, tak přitvrdil.

„Tady v Mexiku je hrozná obsluha, ty čmoudi vůbec nevědí, jak obsluhovat! Mi říká jako pojďte sem a normálně mě táhnul někam ke stolu, tak mu povídám Hele, vidíš to, jo? Vidíš ten pásek na ruce? Vidíš, je tu napsáno Víajpí, ví aj pí! To jsem jako já, ví aj pí, takže mě vodveď do ví aj pí. No, čmoud se tvářil, že mi nerozumí, furt no comprende, no ale nakonec nás odved do víajpí lonže…“

M. se vrátila z WC. Máme takový oční signál, který znamená „mlč a tvař se internacionálně“.

Býčí šíje stále býčím hlasem hlaholil věty, ze kterých mělo být jasné, že je weltman a muž, co se vyzná v tlačenici. Četli jsme si a mlčeli. Vzpomněli jsme si totiž na to, jak tenhle pán se svojí ženou a dvěma dětmi, cca 4 a 6 let, přišli na check-in, stoupli si do fronty, ale za chvíli paní začala šermovat rukama a nakonec vyrazila okolo celé fronty dopředu, kde se vrhla k volné přepážce a nesmělé reptání z fronty utnula českým „Dovolíte, já tu mám DĚTI!“

Když jsme nastupovali do letadla, tak se naše pohledy střetly znovu. Překážel v uličce mezi sedadly a uhýbal mi. Když uhnul, povídá: „Tak pojďte, já vás pustím…“

Podíval jsem se mu do očí, usmál jsem se a povídám: „Gracias!“