Na Slovensku tuhle prezident cosi předával, k něčemu se vyjádřil člověk z protokolu, Pravda (nebo čo ja viem kto) o tom napsala a lid obecný začal pokřikovat, že k čemu potřebujeme tyhlety vodborníci na protokol, však jen darmo z koláča ujedajú, já bych je nahnal do Mišelinky tahat gumy a tak dál…
Přátelé, diplomatický protokol, to je skvělý vynález! Je to způsob, jak zařídit nepříjemné věci tak, aby se nikdo u toho nerozčiloval, nepřipadal si ponížený, trapný, ztrapněný atd. Dejme tomu modelový příklad: nějak se pošramotí vzájemné vztahy dvou zemí, až tak, že se země A rozhodne vyhostit diplomaty země B. Co s tím? Jako – má jim někdo zavolat a říct „Helejte, my vás teď vyhostíme, tak se sbalte a pozítří nazdar, nechte papíry na vrátnici, děkan“? Anebo je má pozvat ministr na zamini a říct „Vy prašiví skunci, váš prezident je lump a darebák, o našem prezidentovi prohlásil, že klade věnce jako ponocnej, tak vás vypakujeme zpátky do toho vašeho smrdutýho divnostátu…“? A nebylo by to trapný? A co mají teda říkat, aby se ti druzí neurazili? Jak to udělat, abychom si zachovali tvář, oni si zachovali tvář, jak to udělat slušně, protože oni hodinu nato vypovědí ty naše…
A proto je tu diplomatický protokol. Nevím jak to je přesně vymyšlené, ale co jsem slyšel, tak je to hotový scénář („Scéna 117: Vypovězení diplomatů“), kde je sepsáno krok za krokem, jak se postupuje. Kdo komu zavolá, co mu řekne, jakými slovy (obě strany vědí, o co jde, ale ta slova jsou neutrální), a jak se ta hra hraje dál. Od prvních slov je jasné, co se stalo, ale ti vypovězení nemusí lapat po dechu a volat „To je zrada, je to zákeřné, sprosté a podlé“, ale vědí, co mají říct, vědí, že zítra budou na desátou pozvaní, že si s sebou vezmou to a ono, že to setkání proběhne s nějakou ceremonií, ví se kdo co říká, a na konci toho všeho se sbalí a pojedou, ale po celou tu dobu všichni vědí, co mají dělat a co udělají ti druzí, takže to nebude té druhé straně nějak nestandardně nepříjemné.
Kdysi jsem to dostal jako dobrou radu i pro různé situace z lidského soužití. Řešíte něco, nevíte jak to říct, aby to tomu druhému nebylo nepříjemné, je to takové trapné pro obě strany, leze to z vás jak z chlupaté deky, nakonec se to toho druhého stejně dotkne… Kdepak, pro takovéhle situace je nejlepší mít dohodnutý diplomatický protokol: „Já ti řeknu toato, ty mi odpovíš toato, a bude jasno.“ Vyhnete se tím takovému tomu hele, já nevím, jak ti to říct, nebo naznačit… Skvělá věc, kterou si stačí jednou dohodnout, a už se v takové situaci nemusíte cítit ani jeden blbě.
Jak vím z reakcí některých lidí na krizovou komunikaci, je nemalá skupina těch, kteří to považují a budou považovat za neupřímnost, faleš a přetvářku, na to voni nejsou, voni radši od plic řeknou, co si o lidech myslí, sice si tím přátele nenadělají, ale zase jsou upřímní blablabla. Řekl bych, že takováhle „upřímnost“ způsobila víc zbytečných konfliktů než upřímného porozumění.
Jojo, diplomatický protokol je dobro. Věřte mi.