Svoboda slova je hrozně fajn. Hlavně se skvěle slibuje v polovině 20. století, když naprostá většina slov, která mohou oslovit větší množství lidí, musí projít přes úzká hrdla redakcí a nakladatelství.

Opravdový zatěžkávací test konceptu svobody slova nastává v době, kdy skoro každý v našem koutu světa může kdykoli napsat cokoli, a je to okamžitě dostupné po celé planetě a komukoli (kdo má Internet a umí číst, což zas taková samozřejmost není, ale to není pro to, co chci psát, podstatné). Najednou se ukazuje, že svoboda je – a musí být – mnohem, mnohem širší, než bychom si před takovými patnácti lety vůbec dokázali představit. Svoboda slova byla od začátku hodně široká, ale většina slov, co se k nám dostala, šla prostředkem. Ale teď se k nám na dvě kliknutí dostávají i slova, co jdou po krajích. Na to jsme nebyli zvyklí, a tak někteří ztrácí pevnou půdu pod nohama, volají takhle ne, přátelé, takhle jsme si tu svobodu slova nepředstavovali, že si každý bude moct říkat co chce, a snaží se říkat, že „svoboda ano, ale vocamcaď až pocamcaď!“ A najednou ztrácejí i ti, co s Voltairovým „… budu bránit vaše právo říkat co chcete“ vstávali a lehali, sebejistotu a odvahu bránit něčí svobodu slova.

Navážu na včerejší zápisek a trošku si zaparafrázuju: Mají strach. Dokážeme jim vysvětlit, že není na místě a proč, nebo se jen zasmějeme cenzorům?

Ona svoboda slova taky klade obrovské nároky na čtenáře. Nikdo mu neřekne, čemu má věřit a čemu ne, musí si na to přijít sám. Pokud to nedokáže, tak se o svobodu popálí, ale správná reakce není svobodu omezit, aby si o ni nemohl nikdo ublížit…