Troška kontroverze na pondělní ráno…
Přivedl mě na to Michal Zlatkovský (díky tomu, že mu letos bude pouhých 13 let, tak má na spoustu věcí jiný pohled). Pak přidal svoje Patrik Nacher, plusmínus podobné. A já to teď taknějak sesumíruju na plnou hubu:
Hele, je fajn, že jsme ti chytří, co vidíme věci v souvislostech a díky tomu víme, že svět není černobílý. Díváme se na to, jak pochodují tihle proti islámu, tamti proti nepřizpůsobivým, onihle proti homosexuálům a máme smíšené pocity. Jednak se bojíme lidské – jejich! – hlouposti, jednak cítíme, že je to špatně, že si něco takového myslí, a taky si říkáme, že je s tím potřeba něco dělat. A tak to vysvětlujeme, a ti, co už propadli marnosti, ti se jim sofistikovaně vysmívají. Někdy tak sofistikovaně, že vysmívaní ani nepochopí, že se jim někdo smál… Ó, lidé, nebuďte hloupí, voláme veřejně, a v soukromí je nazýváme blbci, lůzou a póvlem.
Oni nechápou, oni nevědí, neznají souvislosti, jako my, chytří. Jenže co s tím? Oni nevědí, a tak se bojí. Pro člověka je normální bát se neznámého. Oni ale tuší, že proti svým strachům můžou hlasitě vystoupit, tak to taky dělají. A co ta chytrá půlka národa? No, ta se jim posmívá a nazývá je tu xenofoby, tu homofoby, tu islamofoby, jindy prostě _něco_foby, a v soukromí blbci, lůza, póvl…
Máte taky pocit, že tihle blbí můžou být problém? Že se s nima nedá domluvit? Že prostě nechápou situaci, svět, realitu? Hlavně že my chytří chápeme dokonale… (ironie detected!)
Ti lidé nevědí a nechápou – to je výchozí situace. Vidí jen jednoduchá hesla, se kterými tak dovedně manipulují populisti, a mají strach z toho, co je uvnitř. A co my, chytří? My jejich strach ironizujeme, smějeme se jim za to, pohrdáme jimi, říkáme jim, že jsou špatní a že jejich vůdci jsou trapní, a oni nám to vrací tím, že nás do svého strachu zahrnují jako ty, co stojí proti nim. To není moc moudré, že?
Moudré je vyjít z toho, že takoví lidé vždy budou. Nemůžeme je postřílet, vyhnat, nemůžeme je umlčet, nemůžeme z nich nadělat poslušné stroje – musíme se s nimi naučit žít, a pokud se opravdu považujeme za ty chytřejší, tak se o ně musíme postarat tak, aby neubližovali sobě, nám ani ostatním. A když říkám postarat, tak nejen tím, že jim vytvoříme pracovní příležitosti (oni sami si je neudělají), ale i tím, že jim pomůžeme eliminovat jejich atavistické strachy z neznámého. Když se těm strachům smějeme, jen je zesilujeme…
Zkusme o tom přemýšlet, když jsme my ti chytří, ano?
PS: Michalovi je samozřejmě víc, ale tohle je naše interní špičkování – když jsem v práci vyprávěl cosi z 80. let, tak měl řeči, že to je jako kdyby rozprávěl s Řípem o příchodu praotce Čecha, nebo něco v tom smyslu…