Programátor

Když jsem byl ještě mladý programátor, byl jsem přesvědčený o tom, že programování je nějak jako důležité a že ti, co používají jeho plody, by se měli s nima naučit zacházet. Asi jako umět jíst raka nebo oloupat banán a nežrat to i s tou slupkou. Zkrátka že ten, kdo to používá, je ten, kdo by se měl starat.

Bývalo to taky tak, že jsem napsal nějaký kód, zveřejnil jsem a čekal, až ho někdo najde, použije, okomentuje, a lál jsem těm, co se třeba v diskusním fóru ptali, jak udělat něco, co zrovna ten můj kód řešil. „UTFG, vždyť ten kód je na mých stránkách už rok, to ti ho mám nacpat pod nos?“ A ostatní přitakávali. Byly to krásné časy v komunitě stejně smýšlejících.

Čas trhl oponou a já dneska napíšu kód, zveřejním ho, natočím k němu dokumentační video, napíšu o tom článek, do článku to video vložím, odkaz na článek tweetnu, dám na Facebook, pošlu do několika konferencí a zveřejním na tematických webech. Jasně, kámo, přijď si pro něj, chceš k tomu ještě API? Bude za měsíc, stav se, nebo řekni a já ti pošlu mail!

V té programátorské chráněné dílně (která furt existuje, a dokonce v ní je spousta lidí, co tam byli před mnoha lety) se tomu říká „nechutné osobní píár“ a „přehnaná popularizace“ a „vytváření přehajpovaných nesmyslů na úkor kvalitní programátorské práce“, popřípadě i „dobrý produkt si své uživatele najde sám, nemusí se takhle lacině podbízet“.

Říkám si, že to mělo být taky napsané v té knížce „Z programátora vývojářem“. Protože jakmile začnete programovat mimo chráněnou dílnu své mateřské firmy, takříkajíc „sám na sebe“, tak vás tohle plácne po hubě ze všeho nejdřív!