Pojďme, já do toho šlápnu a bude to dlouhý.
Petr Třešňák tuhle psal na Respektu cosi o Láďovi Hruškovi a kladl si otázku, proč je v některých kruzích tak populární vaření „něčeho z úplně jiných surovin“ – viz klasický mimibazarnický recept na „tiramisu“ z pomazánkového másla místo mascarpone. Obzvlášť obskurní to je ve chvílích, kdy náhražka vyjde cenově stejně jako originál. Všiml jsem si toho taky, ale nepátral jsem hlouběji. Kolega Třešňák to dobře pojmenoval: je to rys „chytračení“. Já mu za tenhle postřeh tleskám a s dovolením to rozvedu: není to „chytračení“, to je korektní opis. Je to snaha vochcat, co se dá. Ne proto, že by ty lidi bavilo dělat šmejdy. Baví je, když přečůrají systém, recept, postup, proces, a zaimprovizují. Takové kutilství za každou cenu.
Nezlobte se na mne, ale totéž vidím tady (ukradeno z FB od Martina Fialy):
To takhle EU vydala nařízení, že restaurace mají u jídel uvádět kódy alergenů, co se v nich vyskytují. Možná ani ne, možná to je repete slavného „lex bezdotykové baterie“ a nějaký kikot byl EUropštější než EU. Ale to pal čert.
Já mám potravinovou alergii jen na pár věcí, bohužel docela běžných. Takže jsem se, chca nechca, s touhle starostí musel nějak vypořádat sám – v restauracích jsem se ptal na zahušťovadla, dochucovadla, suroviny, zrovna tak v obchodech… Někde to měli sami napsané, někde mi to řekli, no a někde to nevěděli, nezajímalo je to a přistupovali ke mně stylem „když si v jídle vybíráš, tak nelez do restaurace a vař si doma!“ A tak jsem si vyfiltroval podniky a obchody, kam je bezpečné chodit, a když jsem v neznámém prostředí, tak se zeptám, nebo jdu „na jistotu“, no anebo jdu jinam. Já jsem si tedy „svůj“ alergický problém vyřešil předtím i bez nařízení a budu si ho řešit i po nařízení úplně stejně. Pro mne je značení alergenů, pokud je poctivé, „konkurenční výhoda“ – asi jako jít do indické restaurace a mít na jídeláku papričkami vyznačeno, jak moc které jídlo pálí.
Fakt se nechci pouštět do smysluplnosti a efektivity toho nařízení. Toho jsem dalek. Rád bych ale řekl, že mi reakce pana restauratéra nevoní. Vysvětlím proč.
Jsou tu tři strany sporu: 1. Byrokrat, který nařídí cosi, co restauratérovi přinese práci navíc. 2. Restauratér, co se cítí šikanován, tak si vymyslí takovouhle „vychytralou odpověď“, no a 3. zákazník, třebas alergik, který je v konečném důsledku jediný, koho restauratérova rebelie může poškodit, a který, nepřekvapivě taky jako jediný, za restauratérovo nepohodlí nenese vinu. Naopak, nese mu peníze. A tady mu (jemu!) restauratér sere na hlavu, a ještě mu to rozmazává svým vysvětlováním, jak za to vlastně může zlá EU.
Sorry, ale mě nezajímá, co si restauratér myslí o EU. Já se jdu do restaurce najíst a nezajímá mě, jestli je majitel socan, ódéesák nebo svobodnej – tahle informace ve vztahu restauratér-host nemá co dělat! Tady ale naprosto zřetelně vidím, že si mě bere jako rukojmí ve své válce proti byrokratovi. (Velmi podobný princip, jako když zemědělci, kterým se nelíbí nějaké rozhodnutí vlády, vyjedou zablokovat silnice a nasrat tak řidiče, kteří za to nemohou.) Kdyby si mě vzal jako spojence, kývnu mu na to, ale tady to moc spojenectvím nevoní. Tady, nezlobte se na mne, z toho trčí radost nad tím, jak vochcal blbý nařízení. A ještě je na to hrdej, ovšem nedochází mu, že svoji radost ventiluje před těmi, na které jeho sprška dopadla. Jo, místo toho udělat něco, co by mělo opravdu efekt proti špatnému nařízení, to by bylo asi příliš systémové a málo vychytralé…
(Naprostá komunikační nešikovnost, ukazování prstem na konkurenci a argumentační fauly jsou už jen milý bonus, stejně jako kouzelná diskuse.)