Tuhle jsem byl v Bille a při odchodu jsem si vzpomněl, že mi docházejí cigarety.
No co, kouřím od šestnácti, trhněte si nohou!
Jdu kolem té trafiky a říkám si: Ale, že bych se na to nevykašlal?
A tak jsem si nový karton nekoupil. Přišel jsem domů a nedokouřenou krabičku jsem vyndal z kapsy i se zapalovačem, položil ji na parapet a tam leží. Je to zatím deset dní. Mám pro sichr nějaké nikotinové žvejkačky, vyžvejkal jsem zatím tři. Ne tři plata, tři kusy.
Uvidíme. Už jsem zvládnul horší věci.
Mám to na tom parapetu, kdyby bylo nejhůř, tak nemusím dělat žádné scénky, prostě tam půjdu a zapálím si. A myslím, že právě tohle, že to není nějaký obří závazek a teatrální rozdupávání krabičky, mi pomáhá brát to jako „no a co?“
(Tohle je sice experimentální zápisek, ale měl bych přiznat, že nejsem úplně upřímný… Já vám totiž neřekl, že moje kouření bylo spíš ritualizované, sociální kouření v množství tří cigaret denně, kromě víkendů, kdy jsem si dal jednu.)