Kmotr

Hlásím posu, jak se říká na Okounu, proti slovu „kmotr“. Naprosto vážně. „Kmotr“? Kdysi, když to slovo v souvislosti s různýma stranickýma přisírkama, pučmidrátama a okresníma tajemníkama poprvé někdo použil (Topolánek?), tak to byl trefný bonmot. Dneska? To slovo prošlo takovou inflací, až to hezké není. Kdejaká býčí šíje, kdejaký šíbr ze „stavební firmy“, nicka je najednou pro noviny „kmotr“ a cejtí se div ne jako don Corleone. Přitom jeho reálná moc končí v místním komunále a pokaždý, když si se starostou, který je jeho spolužák, dohodnou kšeft na výměnu laviček v parku, tak si připadá, jako by právě propašoval patnáct tun kokainu.

Sorry, „kmotr“ je něco jiného. Tahle sorta veksláckých vořežprutů má do kmotrů tak daleko jako rozkrádání cementu do pašování diamantů.