Sleduju, jak se pod záminkou „boje proti korupci“ rozjíždí metody policejního státu. Nevím, který politik řekl to o „státních zástupcích, urvaných ze řetězu“, ale stále silněji to rezonuje. Už se ani nenamáhají s nějakým vyšetřováním a dohledáváním, prostě jen zařvou, někam vtrhnou, zabaví, co se dá, a pak se v tom hrabou a hledají, co by použili. Dtto s odposlechem. „Poslouchej je všechny, on někdo něco řekne, a kdyby to nebylo vo ničom, tak to aspoň pustíme ven, ono to ulpí…“
Jak potká ten Kohn Krauskopfa a povídá mu: Poslouchaj, jak byli u nás tuhle se ženou na večeři, tak se nám ztratily stříbrný lžičky… Krauskopf se čertí: „Cože? Ausgerechnet voni chtějí říct, že jsme jim něco ukradli?“ – „Kdepak,“ chlácholí ho Kohn. „My jsme ty lžičky druhej den našli. Ale ten pocit tam zůstal.“
A lidi tomu tleskají, protože se dupe na ty neoblíbené, na ty „politiky“, co si stejně nakradli, na ty „lobbisty“ (něco jako vrah malých dětí, ale horší) a na „podnikatele“ (taky něco jako vrah malých dětí, ale o kousek přijatelnější). Jenže zkušenost ukazuje, že jednoho dne můžou přijít i k vám, ať jste kavárník, lékárník nebo květinář (zdravím Richarda do Ostravy), zabaví vám veškerou techniku, chvíli vás podrží v cele,pak vás pustí, ale rok budou realizovat úkony, to znamená, že budete bez počítače, bez mobilu, bez účetnictví, bez zboží, s obestaveným účtem a doménou, bez mailu… Nic s tím nenaděláte, vy sprostý podezřelý!
Tak si říkám, že bych najust začal nabízet „pomůcky pro opravdové soukromí“. Nedetekovatelné telefony, nestandardní poštu, co dokáže zmizet, steganograficky ukládané dokumenty, posílání zpráv postranními kanály s nevysledovatelnou trasou… Najust a natruc těmhle metodám.
PS: Jasně že to neudělám, když jsem to teď na sebe prásknul.
PPS: Jasně že to udělám, protože všichni budou myslet, že nejsem tak blbej, abych dělal něco, co jsem na sebe prásknul.
PPPS: Jasně že to neudělám, protože jsem tak mazanej, že bych to mohl dělat, kdybych předtím vzbudil dojem, že to dělat nemůžu…
Ad nauseam…