Kuchyňka

Člověk si buduje sociální bublinu z lidí, s nimiž plusmínus souzní: podobní věkem, podobní názory, postojem, většinou i zařazením. A pak je občas překvapený, až vyjevený, když se srazí se světem mimo bublinu.

Mně třeba zarazilo, když jsem si tuhle připomněl, že jsou lidi, pro které je normální, že chlap neumí vařit a nevnímá to jako problém. Dokonce vaření považují za něco, co by je snad vykastrovalo! „Cože, ty vaříš? Cha cha! Ještě mi řekni, že háčkuješ! Ty jsi normální baba! Dyk to je ženská práce! Chlap musí přijít domů, bouchnout do stolu, a žena musí mít navařeno! Kdyby mi stará v šest nedala teplý jídlo, tak by viděla…“ (jo, označení „stará“ se v téhle skupině stále drží.)

Civěl jsem na to s otevřenou hu… ústy. Pak mi došlo: „Ajo, vlastně, TENHLE svět je tu taky…“

„Chlap, co si doma neumí poručit, je chudák!“ pokračoval. Kdyby mlčel…

Kdyby mlčel, tak jsem neměl potřebu mu říkat, že je nadutý macho a chudák, co by se bez ženský ani nenažral, on by se nerozčiloval, já bych neprásknul dveřma… Ale co, vrátili jsme se oba do svých světů. On si své sociální bublině někdy postěžuje, jakýho kuchyňku že znal a jak s ním zametl, a já… já o tom napíšu článek, než se mi upečou brambory s rozmarýnem!