Tykání

My motorkáři si tykáme. My muzikanti si tykáme. My lidi na internetu si co?

Univerzální a všeobjímající tykání mi vadí. Mám k němu odpor, vybudovaný soudružským tykáním a lidma ze sociálně-mentální třídy, kde se tyká každýmu.

Nemám problém si potykat s normálním člověkem. V zásadě mi nevadí ani cizí člověk, co mi napíše na Facebooku a tyká mi. Pokud to není nějaké hovado a netyká mi proto, že mi chce nadávat.

Ale jestli něco nesnesu, tak to jsou lidi, kteří tykají vietnamským stánkařům a prodavačům. „Hele, tady si vezmu tu čepici a dám ti za ni dvacku, jasný, DVA-CKU!“ Zapomeňte na vzletné řeči o tom, že Vietnamci přeci umí špatně česky a nepochopili by koncept vykání. Tuhle teorii vytáhne část „vietnamotykačů“, ale stačí poukázat na to, že vietnamština má zdvořilostní obraty, takže tykání a vykání v češtině, to je věc, kterou pochopí za jedno odpoledne. No a zbytek natvrdo přizná, že jim přece nebude vykat. Větvím. Napřesdržku.

Kdyby si elegantní dáma přede mnou odplivla na chodník, tak mě to vykolejí asi míň, než když otevře hubu a začne tykat větvím.