Bajkazyl

Hledání úspěšného příkladu toho, jak někdo něco zlepšil, není snadné. Ono se to zlepšení děje pomalu a nenápadně, vlastně o tom ani moc nevíte, jen je to najednou lepší…

Jenže vy ho musíte najít. Vy a vaši kolegové novináři, což jsou taková zvláštní sorta lidí s tendencí k adoraci komunitních a jiných nesystémových věcí. Nebo už jste snad někdy viděli lajfstajlového novináře, který by jásal nad tím, že někde vzniklo šest zcela normálních obchodů, kam chodí zcela normální lidé nakupovat? Ne, kdepak, obchod je nesexy, ten nás nebaví, chce to najít něco, co nás baví, nějaký zajímavý koncept.

Jak padnou slova „zajímavý koncept“, tak v závěsu přijde slovo „kavárna“. Ne, není jich ještě dost a zjevně ještě nejsou vyčerpané všechny možnosti kavárenských konceptů.

Rozvášnění novináři pak občas přijdou s konceptem, co komunikuje s veřejným prostorem, ale pokud narazí na zdvořilý odpor, dojde jim, že s „nestereem“ přestřelili a vrátí se pokorně ke kavárně. Ale ne k té, kam přijdete a dáte si u stolku dobrou kávu, ta je málo pechakucha! Kavárna, která nás baví, je taková, kde se sedí na směsi truhel, starých lavic, plyšových medvědů a pytlů s ovsem a totálně zmatená a laxní obsluha vám servíruje kafe v servisu „každý pes jiná ves“ na skříň od šicího stroje. Proč? Poniváč to je koncept, kurva! A vy nejste zákazníci, vy jste návštěvníci umělecké galerie s konceptama, takže vstupte do díla a obdivujte nuance.

Rád bych si sedl do prvorepublikové kavárny, kde byla obsluha k tomu, aby vám podala dobrou kávu v příjemném prostředí. Ale obávám se, že kdybych našel kavárnu s prvorepublikovým prostředím, bude to koncept a hra na kafe.

(Proč to má titulek Bajkazyl, když to není kavárna? To je prosté: Byli jste tam někdy?)