Serou mě jedni i druzí.

Čert mě může vzít, když slyším chlapa, co se chová k ženské jak machistické hovado. Za všechny takové ty „jen ženská“, „nojoženská“ a „tamádudytyvole“ mě hanba fackuje. O pohvizdování a pokřikování na kolemjdoucí ženy si myslím svoje – tedy že je vyhraženo příslušníkům horkokrevných jižních národů (a kdo jsem já, abych soudil jejich kulturu), Arabům a u nás těm profesím, co pracují dlouho na přímém slunci a vaří se jim kebule pod zeleným kloboučkem – tedy zedníkům, pokrývačům, sádrokartonářům, kopáčům a dlaždičům. Obecně pak ještě učňovské mládeži. Zkrátka těm mužům, od kterých, čest výjimkám, asi nějaké složité úvahy („žena je taky člověk“) nelze očekávat. Neříkám, že každý zedník je křupan, to ani náhodou, ale klidně vám podepíšu, že je křupan každý, kdo pohvizduje na ženské nebo na ně pokřikuje nějaké řeči.

Tolik bych tedy asi dodal k téhle akci. Ano, dámy, rozumným mužům je to protivné stejně jako vám, i když to není přímo na ně určené.

Ale taky bych rád řekl, že mi pijou krev profesionální hledačky diskriminace kdekoli, co se nanominují do čehokoli a začnou povykovat o tom, že tam je nedostatečné zastoupení žen, ergo tedy sexismus, šovinismus a kdesi cosi. Jak se ukázalo nedávno v IT, stačí jedna hlasitá, a najednou se vynoří další, které vytáhnou strašidelné historky o tom, jak je někdo na IT konferenci obtěžoval (čti: ajťák je zval neobratně a neodbytně na rande – což není znakem genderové diskriminace a harašení, ale vedlejším projevem toho, že tahle cílová skupina nebývá obecně nejbystřejší v mezilidské komunikaci a sociálních interakcích), nebo jak je obtěžovalo to, že tam nejsou dostatečně zastoupeny ženy mezi spíkrama, nebo jak je obtěžovaly hahaftipné sexistické narážky v prezentacích přítomných pánů (čemuž tedy rozumím, a řadím to plně pod předchozí bod). Vzápětí se sešikují a začnou požadovat.

Na to se většinou ozvou umírnění jedinci. Ženy, které píšou, že se s ničím takovým nesetkaly nebo že to není takový problém, který by se nedal vyřešit odpálkováním daného dotěry (ty jako by neexistovaly), nebo muži, kteří píšou – no, ono je jedno co píšou, protože to vždycky dostanou sežrat, jak jsou ubozí a aby se nezesměšňovali, protože to nechápou. Výsledek je, že realistické ženy, které se třeba umí ozvat, pokud mají dojem, že je někdo dotěrný, krčí rameny, rozumní chlapi, kteří by i uvítali nějaký posun k lepší kultuře, protože je taky nebaví koukat se na žertovná srovnání a la „5 věcí, co mají společného ženy a Linux“, mají pocit, že právě museli sežrat žábu a nevědí proč – jen šovinistickým hovádkům to je u prdele a genderové bojovnice vnesly téma do veřejného prostoru, ovšem spokojené nejsou, protože ta odezva nebyla taková, jakou si představovaly. Jaká to je, to není jasné, ale určitě by to mělo být součástí nějakého prohlášení. Popřípadě by si mohl pořadatel navlíknout pandí kostým a zazpívat.

Kdo žije na východě pod vrbičkou?
Harašivý panda.
Kdo nám vysvětlí sexuální harašení?
Harašivý panda.
Tohle neříkej, na to nešahej.
Nebuď sprostý,
říká ten hloupý medvěd.
A teď vás poučí,
co je dobré a co špatné.
Harašivý panda.