Vekslák

Jonák je dobrý lakmusový papírek. Mentálně zaseklý na začátku devadesátých let (což není nějaké hanění – taky byste v jeho situaci byli zaseklí). Když ho posloucháte, je to jako zrcadlo nastavené našim životům z minulosti. Užitečná věc. Třeba vidět, jak se pěkně pohoršuje nad tím, že vekslák je dneska pejorativní označení (tehdy to nebylo tak silné). „Vždyť oni jen měnili peníze“, praví Jonák.

Hm, hm. Nejde o to, že měnili peníze, to není důvod, proč je to pejorativní. Důvod je něco, čemu by se dalo říct „vekslácká mentalita“. Mnozí za to moc nemohli, to je bez debat. Představte si sebe, že žijete v době všeobecného nedostatku a nivelace požitků. Všichni mají zhruba stejné kulové. Jen vy a pár vašich známých máte násobně víc peněz. I ti největší pracháči, řezníci, zelináři a podobní, se před vámi musí jít schovat. Vy máte to západní zboží, holky na vás stojí frontu… Vy byste si po čase nemysleli, že jste všemocní? Že budete mít vždycky prachy a že si za ně vždycky všechno koupíte? A že vlastně všechno jde, když se dá dostatečnej balík peněz dostatečně dobrýmu člověku, kterej se postará?

Že vlastně o nic jiného ani nejde a nic jiného nerozhoduje?

Tak tohle je, Ivane Jonáku, vekslák: parvenu, co si myslí, že všichni okolo oceňují jeho majetek, a tak ho okázale vystavuje. Zkraje devadesátých to ještě fungovalo. Dneska už ne.